Paralelní vesmír

Depeche Mode vydali první desku v roce 1981, ve stejném roce kdy se z planety Země vydal na svou dráhu první raketeplán v historii, v roce 1990 východní blok v Evropě zažívá první svobodné volby po desítkách let a Depeche Mode jsou ještě silnější než kdy byli s albem Violator.

V roce 1997 se kocháme pohledem na noční oblohu na níž září Hale-Boppova kometa, a Depeche stále nemizí do propadliště dějin, ač bez svého hlavního a geniálního zvukotvůrce, snaží se zvednout hlavu a pokračovat, daří se jim to s výborným albem Ultra. O osm let na později skládá W. již podruhé slib amerického prezidenta a Depeche Mode se na něho škodolibě usmívají se svou písní  John The Revelator a světu nabízejí album Playing The Angel…

Jedna skupina, dvanáct alb, dvacet devět let, co všechno se během jejich existence již událo..
A tak se dá předpokládat, že tahle skupina už musí mít nějakou šablonu na úspěch a podle ní si pěkně v klidu doma v pokojíku sestavuje svá alba.
Jenže je tu problém. Depeche Mode se totiž neopakují, s hrdostí shodili své staré úspěchy a staré desky ze stolu a přicházejí opět úplně noví.

“Kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru.” tibetské rčení

Doznívá outro alba Sounds of the Universe a já přemýšlím co ta uplynulá hodina měla znamenat. Jsem v rozpacích nebo nadšený? Jsem si jistý jen jedním, na seriozní hodnocení tohoto alba bude nutno několik dalších poslechů..

Začínám se pomalu a opatrně vracet v čase…

Úvod desky začíná vysokým tónem, který má imitovat zvuk vesmíru a pomalu vchází do úvodní skladby.

IN CHAINS Film začíná, zavřete oči, za pomalého Gahanova nástupu se postupně sbírají zvuky, bicí a neklidné kytarové riffy, píseň má zvláštní stavbu, Gahanův hlas je chvílemi naprosto omamný a skladba samotná hudebně vytváří atmosféru postupně stupňujícího se napětí, naprosto chápu, že Depeche Mode chtějí tuto píseň zařadit na úvod koncertních vystoupení,je v ní něco monumentálního, prolíná se v ní spousta zvuků a nápadů, úžasné Goreovi podpůrné vokály, což je jeden z několika hlavních znaků celé desky.

HOLE TO FEED Už na úvod agresivnější nástup Gahana než v demu, píseň rychlejší, zvláštní bicí, Dave předvádí svůj hlas v různých polohách což je další typický znak celého alba, opět Gorem hraný jednoduchý kytarový riff, píseň velmi chytlavá, se skvělými rozjezdy. Místy mi zněla až punkově.

WRONG Všem dobře známý první singl z desky, já se stále nemohu Wrong nabažit, ideálně zapadá do sestavy alba, nic co by nepříjemně vyčnívalo z desky

FRAGILE TENSION Více jak polovina skladby témeř identická s rough mixem, zvukově, ale mnohem lepší, vylepšená a zajímavější, opět naléhavý Gahanův hlas doplněný Gorem a přidaný povedený závěrečný přechod, zajímavá kytara.

LITTLE SOUL “Moje malá dušička může zanechat otisk” velmi neobvykle provedený duet Gahan/Gore, téměř až v barovém stylu, asi nebude patřit k nejoblíbenějším, ale je to poutavé, se zvláštní, ale promyšlenou strukturou.

IN SYMPHATY Hned po prvním poslechu jedna z nejlepších skladeb na albu, potenciální singl,  pokud bereme, že třeba Wrong má též singlový potenciál, velmi mladě znějící Gahan, opět povedená konstrukce skladby, zajímavá melodie, chytlavá bassová linka.

PEACE Tato píseň začíná refrénem již známým, melodie a stavba jsou poměrně velmi zvláštní, euforická  nálada, připomíná mi něco ze 60.let, zvukově velmi bohatá, ale použité zvuky mi znějí hodně staře. Gahanův hlas opravdu v jedné chvíli přechází až ve fistuli, opět skvělý podpůrný vokál Martina Gorea. Pozoruhodný refrén, a zajímavé sloky, píseň o smíření samého se sebou. Přesto pro mne nejhorší píseň z prvního poslechu, myslím, ale že pro velké  množství fanoušků bude od počátku hitem.

COME BACK Vynikající atmosféra, tempo jako ve studio session verzi, skvělá kytara,  Gahanův hlas jako by se na první poslech ztrácel pod hlukovým zvukovým podkladem, zde jsem velmi zvědavý na detailní poslech.

SPACEWALKER Zvukový předěl, který se ani nedá nazvat instrumentálkou, kapela nemusela tuto stopu ani pojmenovávat, neurazí, nijak výjimečně však ani nepotěší, nezaujala mne.

PERFECT “Everything was almost perfect”, zpívá Gahan a má pravdu, chytlavé, mnohovrstvé, melodické, plné samplů, možný další adept na singl

THE TRUTH IS/MILES AWAY Velmi, ale velmi chytlavý refrén, Gahanem proklamované “the truth is miles away”, sem nemohl dostat celý večer z hlavy, fantastický Gore na podpůrných vokálech, zajímavý točivý rytmus, opět skvělé zvuky a přechody.

JEZEBEL Gore se od fanoušky milovaného Home, snaží nahrát podobně znějící skladbu, přitom jak silný byl ve skladbách typu The things you said či Sweetest Perfection, Jezebel sem čekal horší než je, je to taková poklidná volně plynoucí uspávací píseň, bez pompézního zvukového doprovodu ...

CORRUPT Můj nejoblíbenější track alba, agresivní Gahan, skvělý text, množství zajímavých přechodů, množství samplů a zvuků, vše doplněné Goreovou kytarou.

Album je zakončeno několikavteřinovým instrumentálním outrem použitým ze skladby Wrong

Zvláštní synergie, zvláštní chemie mezi Martinem Lee Gorem a Davem Gahanem prostupuje celým albem Sounds of the Universe a to v tak silné míře, jako na žádném jiném albu této skupiny. Hlas Gahana je na albu k nalezení ve všech možných polohách a odstínech, dovede být silný a agresívní, aby vzápětí přešel do sametu a hned na to opět nabral sílu a temný nádech. Podpůrné vokály Martina Gorea jsou podle mne rozhodně nejlepší, jaké jsou na deskách Depeche Mode ke slyšení a objevují se výrazně téměř ve všech písních.
Album je velmi rozmanité. Každá skladba je uchopena jiným stylem, jediné co je spojuje jsou zvuky analogových syntezátorů, vyspělá aranžmá a především prolínání hlasů Davea a Martina, to vše je zahaleno do velmi zvláštní atmosféry.

Myslím, že po více posleších tohle bude jedno z nejlepších alb Depeche Mode, není to rozhodně deska do mainstreamu, dokonce bych to nazval album napsané pro posluchače, který je ochoten se do alba postupně nořit a objevovat, žádnou povrchní zábavu nečekejte.

Autor: Dangerous