Rozhovor: Christian Eigner

4.října, St. Pete Beach, Florida. Když mě Ron, VIP hotelový host, vede přes bazén, žasnu nad velikostí toho místa.Myslim největší hotel, v jakém jsem kdy byl. Rozhodně nejvíc růžovej. Vypadá trochu jako gay verze Buckinghamského paláce, ovšem o dost lépe situovaná.

I Ron mi do tý představy zapadá. Když se vymotáme z labyrintu, který tvoří hlavní část tohohle šílenýho hotelu, dojdeme ke stolku, kde sedí naše oběť. Jsou tu všichni: Martin Gore, Peter Gordeno, Jonathan Kessler, pak nějakej chlápek, kterýho neznám a hlavně ten, kvůli komu jsem tady: Christian Eigner. Ron poklepe Christianovi na rameno a říká: Pane Eignere, to je ten pán, co s Vámi chce mluvit. Christian se zvedne a potřese mi rukou. Trošku vyveden z míry tím, že ještě před ani ne 24ti hodinami jsem s těmahle lidma hrál fotbálek a popíjel pivo, usměju se a pozdravím: ahoj! Všichni u stolu se usmějou a kývnou. Ale nebudu tu samozřejmě vyprávět o fotbálku. A ani o pivu. A vlastně ani o Depeche Mode ne, ale spíš o novém albu Christiana Eignera "Recovery", který vzšlo na konci října. Jdeme se posadit kousek dál k osamocenému stolku ve stínu, abysme unikli pražícímu slunci a dětem dovádějícím u bazénu. Ptám se Christiana jak se má. Usměje se a ukáže kolem sebe. "Jen se rozhlídni kolem sebe. Je mi vážně dobře." Nemáte proč mu nevěřit. Tenhle dvaatřicetiletý Rakušan vypadá vážně hodně dobře. „Je skvělý vyrazit konečně na cestu." Objednáváme si něco k pití a Christian se mě ptá, jestli spěchám. Říkám, že „rozhodně ne" a on se teda na chvíli omluví a jde si pro cigarety. Já se mezitím koukám do poznámek, co jsem si před rozhovorem připravil. Jasně, že bych se rád dozvěděl něco o turné Depeche Mode, ale chci se zaměřit především na Christiana Eignera jako sólovýho umělce, proto jsme se taky sešli. Nevím moc jak začít, tak to nechávám na něm: „ Na čem v poslední době děláš?" Zeptám se ho, když si sedne a zapálí si. „

No, v poslední době jsme hodně zkoušeli. Pět týdnů, což je vážně docela dost. Dva týdny v Santa Barbara a skoro dva týdny v New Yorku. Pak jsme začali zkoušet vystoupení v...museli jsme změnit místo, protože jsme chtěli začít hrát ve Fort Lauderdale. Ale nemohli jsme kvůli hurikánu. Takže jsme to museli narychlo změnit na Jacksonville a připrait všechno pro první vystoupení, který proběhlo včera v noci. " Na tý show jsem byl a říkám mu to.

„A co si o tom myslíš? Jak to vypadalo?"

ptá se mě. A já, naprosto vyveden z míry tím, že je to najednou on, kdo pokládá otázky, odpovídám, že to bylo vážně dobrý. Že to byla dobrá show, i když sem tam s drobným zaváháním. Největším při prvním přídavku, kdy Dave musel stopnout "Everything Counts" a začít znovu. Ptám se Christiana, co se přesně stalo. „Prostě jsme to posrali," směje se.

„Úplně jednoduše. Každej začal někde jinde a hlavně to byla docela sranda to stopnout. Vždyť to bylo první vystoupení." Christianova spolupráce s Depeche Mode začala vlastně úplně náhodou. „Přestěhoval jsem se do Londýna v roce 1995 děl tam spoustu sessions (krátkodobých spoluprácí). Hodně věcí s jedním klávesákem...pro mě s nejlepším klávesákem na světě..s Davem Claytonem...i když Gordeno je taky dobrej.." říká a pohodí hlavou směrem ke stolku, kde sedí Peter a ostatní. Najednou pocítím nutkání ironicky přitakat: „Jo, vážně neni úplně zlej." Christian se směje.

„Jo, hodně věcí jsem dělal s Davem Claytonem. Potkal jsem ho jednou při práci ve studiu. Je to skvělej chlap. Měl produkční společnost, která se jmenovala Toy Music, s Kerry Hopwoodem, kterej teď dělá programátora,a pak ještě s nějakym třetim chlápkem, Q, což byl inženýr. Vydali toho spoustu a na všem jsem pracoval já a myslím, že to byly dost dobrý věci. Vlastně všechno, co kdy udělali, bylo dobrý. Jako ta věc (production) pro jedno chlápka jménem Floods...? Flats! Nějakej umělec...dost divnej umělec.A ten psal písně pro Karla Bartose z Kraftwerk a já tam taky hrál. Pak dělali něco s Paradise Lost..prostě...různý věci. No a on zkátka právě nějak dokončoval ve studiu práci na „Ultra" a přišel s tím návrhem. Já jsem se tehdy rozešel s mou tehdejší přítelkyní.. nebo... prostě z nějakýho důvodu jsem právě bydlel u Dava Claytona. V jeho bytě. A oni mu řekli „hele, potřebujem bubeníka.. nevíš o někom?" a on jenom: „jo, jasně, o jednom bych věděl, bydlí u mě doma" a bylo. Takže jsme se sešli a vlastně vůbec nešlo o nějakej konkurs nebo tak něco. A první věc, na který jsme začali pracovat společně, byla propagace k „Ultra". Takže takhle to začalo...a už je to skoro.. myslim skoro 10 let. To je docela dlouho, co. Je to jediná kapela, s kterou jezdim na turné. Je to jediná věc, která mě doopravdy baví.
Skutečně docela dlouhá doba. Když se to nebere přísně matematicky, těch 9 let už není zas o tolik míň než 15let. kterých dosáhle Alan Wilder. A cítí se teda teď už jako člen kapely na plný úvazek?

„Upřímně, mezi šňůrama si stejně každej pracuje na svých věcech, ale jakmile se všichni setkáme, tak jsme kapela. Opravdová kapela, je to cítit. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl jen spolupracovík. Nikdy. Od první chvíle to tak bylo. Kdyby Ti nabídli stát se členem kapely na plný úvazek, přijal bys tu nabídku? Přemýšlel bych o tom! Ovšem .. jakej by v tom byl rozdíl? Jsem ve studiu s Davidem Gahanem. Jsem s nima na turné, hraju každej večer. Tak v čem by měl být rozdíl? Musím uznat, že má rozhodně pravdu. Člověk by sice mohl namítnout, že v čase mezi „Exciter" a „Playing The Angel", to nevypadalo, že by se ani jeden ze stálých členů kapely cítil jako součást Depeche Mode. Alespoň z pohledu vnějšího pozorovatele. Ale rychle takové myšlenky opustím, prominu si a přejdu k tématu psaní textů s Davidem Gahanem.

„Pracoval jsem na něčem s Andrew Phillpottem a řekli jsme si, že by mohlo být zajímavý poslat to Davovi, jestli by se mu na to nechtelo zpivat. A Dave na to „hej, měli bysme něco napsat společně!", a tak jsme se začali dělat writing sessions (sezení za účelem něco napsat). Napsali jsme toho docela dost. O dost víc, než jen tyhle tři skladby .. Nevim,co bude s tím zbytkem. Ale určitě se někde objeví. Jsou příliš dobrý na to, aby někdy nevyšly."