Depeche Mode Friends volné sdružení fanoušků

DM Friends je volné sdružení fanoušků. Nepracuje na systému fanklubu (tzn. nevydávají se legitimace, neplatí se roční členské příspěvky). Jedním z cílových bodů DMF je propagovat skupinu DM, jejich muziku, názory a filozofii, navázat kontakty s podobnými sdruženími DM ve světě, oddělit fanoušky DM z celého ČSFR do jednoho celku pokrytého informační sítí. V každém větším městě (okrese) vzniká LOM (Landscape Of Moon-Měsíční krajina). V současné době spolupracují. Tři tisíce našich členů se společně těší na oslavu 3. výročí koncertu DM v Praze (11.3.1988), která se uskuteční v Písku.

Psát, jak se tihle čtyři kluci tvořící tuhle kapelu by bylo asi nošením dříví do lesa. O jejich historii a o jejich hudbě se napsalo tolik, že téměř není možné se neopakovat. A psát o budoucnosti?

Kam DM chtějí jít, to nikdo neví. V poslední době výhradní autor repertoáru Martin Gore je natolik geniální, že se další hudební vývoj dá opravdu těžko odhadnout. I když album Violator a turné World Violation leccos naznačuje. Na albu perfetní supermoderní zvuk, téměř zcela postrádající populární industirální kovy alba Some Great Reward. Dokonalé a komplikované aranže (vůbec ne jednoduché a průzračné, jak jsem kdesi četl) a nad tím jistý a místy až sterilní sólový vokál Dava Gahana, v některých písních (Waiting For The Night), rafinovaně smíchaný s Martinovým barevným vokálem. Prostě perfektní práce. Byť zvuky, zejména basové linky, nejsou dnes už nic originálního a můžeme je slyšet na kterékoliv nahrávce libovolné newbeatové skupiny. Ta tam je zvuková razance předešlých nahrávek. Vše ustupuje před aranžerským a zvukovým cizelérstvím. Protože síla téhle desky není v „mlácení do železa“ ale v nádherných melodiích a zajímavých textech. A tam jsou DM stále jen těžko překonatelní.

Poněkud jinak vypadá situace při koncertním provedení. DM jakoby ustupovali módě newbeatu a house music a v tomto duchu přemixovali i starší nahrávky. Tak značně, že u některých notoricky známých hitů (Everything Counts) činí zpočátku problémy i jen jejich prostá identifikace. Prostě newbeat vládne světem. A je to paradox. Bez DM by dnes syntezátorová hudba nebyla tam, kde je. Oni jí dali obrovský impuls a dneska už jsou tak trochu ve vleku. Tak vznikají legendy. Dneska už musí přijít někdo jiný a dát nové impulsy. Ale oni už legenda jsou.

Michal Jirák

DEPEŠÁCI

Proboha! Kdo tohle slovo vymyslel! Vůbec ho nemám rád. To slovo, ne toho, kdo jej vymyslel. Nicméně je zvykem ho používat. Takže, když mám vzpomínat na historii fanoušků Depeche Mode v Čechách, budu ho používat i já. Nebyl jsem na to vzpomínání sám. V pokoji se mnou seděl Petr Švihovec, jeden z organizátorů DMF. Já se jmenuju Michal Jirák a jsem discjokey. A oba jsme měli to štěstí (a občas tu smůlu), že jsme byli skoro u začátků historie depešáků.

SPARTA

Klub SSM Sparta na Černém mostě nebyla první depešácká diskotéka. Tu dělal už předtím Vašek Novotný na Strahově, ve známé „sedmičce“, čili klubu 07.

Já jsem se k depešáckým diskotékám, nebo spíš novoromantickým diskotékám, dostal vlastně náhodou. Sparta se tenkrát otvírala jako nový klub a nikdo tam nechtěl jít hrát. Tenkrát jsem se ještě diskotékami neživil jako profesionál a tak jsem většinou hrál, kde se dalo (i nedalo). Tímhle způsobem jsem přišel i na Spartu. Bylo tam smutno. Přišlo asi 5 lidí, z toho 3 depešáci. A jeden můj kamarád. A ten v té době nic jiného než Depeche Mode neposlouchal. Přinesl i nějaké desky a chtěl, abych mu je zahrál, když stejně na diskotéku nikdo nepřišel. Abych to vysvětlil. V té době, tj v roce 1986, pustit na diskotéce Depeche Mode byl hřích. Byli jsme v éře Modern Talking a Dietera Bohlena vůbec. No a já ty desky pustil. Tudíž příští týden přišlo depešáků 20, pak 50 a pak už všichni. Sparta začala praskat ve švech. A já se učil poznávat vlastně za chodu úplně jinou muziku, než na jakou jsem byl z diskoték zvyklý: U2, Bronski Beat, Communards, Duran Duran, Dead Or Alive, The Cure a samozřejmě Depeche Mode. Byla tam vždycky perfetní atmosféra a spousta lidí, a tudíž bylo jasné, že tahle idylka nemůže trvat dlouho. Netrvala.

Hojně navštěvovaná diskotéka přilákala jednak profesionální discjockeye, jednak soudruhy ze SSM. Byli jsme nařčeni, že propagujeme fašismus (černá barva obleků promtně splývala s hnědou – to byl poze zanedbatelný rozdíl). A tak jsme musel přestat na Spartě hrát . Tím ovšem story nekončila. Do klubu přišli profíci – dj z PKS a příslušníci romské menšiny.

Petr vzpomíná, jak to dopadlo: nejdřív byla pohoda. Prosincová sobota, Sparta plná depešáků a Romů. Obě skupiny návštevníků tancovaly na svoji muziku. Ne dlouho. Následovala slovní výměna názorů, potom ruční. Pořadatelé přerušili diskotéku a vyhnali nás ven. Tam čekaly romské posily a strhla se bitva asi čtyřiceti depešáků proti stu Romů. Myslím, že na tu noc obyvatelé sídliště Lehovec nezapomněli do dneška. Za zbraně rómům posloužilo všechno možné: od podpůrných kůlů okrasných stromků až po krejčovské nůžky. Když přijely první vozy VB, Romové se urychleně vytratili, takže všechno si odskákali těžce zdecimovaní depešáci.

Tolik Petrovo líčení.

A tím začala válka soudruhů proti depešákům. Šli po nás, myslím, že čistě z principu. Protože tady se sdružovalo něco , do čeho oni neviděli. Nebylo to SSM, nebylo to organizované. Byla to skupina lidí, kteří, aspoň ze začátku, drželi fantasticky při sobě a hlavně nebyli zkažení žádnou ideologií. Jen ta hudba, kterou poslouchali, byla strašně čistá a silná. Byli sami pro sebe a od nikoho nic nepotřebovali, jen klid. No a to se těm nahoře nelíbilo, toho se báli.

SKALKA

Po zániku diskoték na Spartě se skupina těch nejskalnějších depešáků pokusila přesídlit na Valdek, kde jsem taky hrál. Tamnější paní vedoucí to však špatně nervově snášela, a tak to dost brzo skončilo.

V té době jsem dostal nabídku jít hrát středy na Skalku do Strašnic. Pan vedoucí říkal, že tam nikdo nechodí a že tam discjockeyové z PKS nechtějí tudíž hrát. Já mu řekl, že jsem přesvědčen, že lidi příjdou, ale takový trochu zvláštní. A on na to, že to nevadí, hlavně aby přišli. A skutečně už druhý týden se to tam začalo shromažďovat a pan vedoucí byl spokojen. Dokonce se mu to tak líbilo, že se chodil dívat do sálu. To byl snad jedinej podnik, kde jsme nikdy neměli problémy s personálem.

Pan vedoucí nad náma držel ochrannou ruku, přestože na něj útočil národní výbor i VB. Sem poprvé také začali občas docházet pankáči. Zatím jen občas a v malém počtu.

A potom přišel 23. prosinec 1986. Skvělá nálada, narváno a někdo vymáčkl sklo. A panu vedoucímu přišel dopis, že buď zruší ty středeční diskotéky, nebo bude zrušen on. A zase jsme se stěhovali.

DRANCY

Vinárna Drancy na Červeném vrchu symbolizuje zlatou éru depešáků v Praze. Psát o Drancy je velmi těžké. Jednak to bylo celé trochu mimo. Prostě ne jenom muzika, ale ta atmosféra, ta je nevylíčitelná. A pak je stejně spousta věcí, které jsme na Drancy zažili, prostě nepublikovatelná. To byla diskotéka, kde se mohlo dělat úplně všechno. A tam se taky většinou všechno i dělalo. A představte si pod tím, co chcete. Já se v podstatě nedivím, že nás tenkrát nezavřeli. Ale možná to bylo tím, že tam se báli přijít i příslušníci VB: Takže vlastně přesně nevěděli, co se tam děje. Ale tak hrozné to zase nebylo. Spíš zvláštní. Nádherná muzika, spousta lidí, minimální problémy s personálem, větší problémi s těmi „nahoře“, za chodu budovaná disko-aparatura, která měla talent odcházet v těch nejnevhodnějších okamžicích velmi efektním způsobem, má spolupráce s kolegou Martinem

Kuchařem, lidské přerody (během půl roku od „depeš“ až po skinhead), koncert Depeche Mode v Praze, jeho výročí, počáteční vzestup a potom postupný úpadek tohoto v podstatě kulturního centra, to všechno teď už jen splývá ve zvláštní náladu, na kterou se i přes některé neshody mezi depešáky a pankáči a skinheads, vzpomíná jako na legendu. Z těchto vzpomínek ale ostřeji vystupuje akce ČST.

Duchovním otcem či spíše matkou tohoto konfliktu je paní redaktorka Dagmar Žáková.

Po té, co si Drancy natočil bez problémů po předchozím ohlášení Krátký film, ČST bodovala dvěma věcmi. Nejprve uvedla na obrazovce rafinovaně sestříhaný rozhovor s jedním pankáčem, jímž z něj udělala imbecila. Ten kluk na Drancy chodil (ačkoliv tahle diskotéka neměla nikdy s pankem hudebně skoro nic společného), a tak byla záležitost hojně prodebatována. Potom vpadl na diskotéku neohlášeně štáb ČST a začal točit. I toho, kdo nechtěl. Navzdory pozdějšímu rafinovanému sestřihu a falšování k násilí nedošlo. Jen ruční halogen osvětlovače letěl do kouta. Načež se štáb stáhl do defenzivy, pak do střižny na Kavčích horách výsledkem byly „Sondy o punku“. Drancy byl nazván „punkovou diskotékou“ (podmalováno záběrem na poklidně sedící návštěvníky poslouchající Erasure) a v ČST znemožněn. A to byl začátek rychlého konce. To už jsou smutné vzpomínky.

Od té doby se mnohé – nebo aspoň něco – snad změnilo. Žádná stálá diskotéka sice není, ale jsou srazy pořádané DMF. To je skutečnost. Rockové kluby na Národní a na Strahově, to je taky současnost.

Tak jedno konstatování na závěr: hymnou depešáků byla, je a doufám, že i bude píseň With Or Without You od U2. Pamětníci a přímí účastníci historie depešáků to chápou, ostatním to zbývá přijmout jako fakt.

Michal Jirák, Petr Švihovec

Zdroj: Generace 28