Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




DEPECHE MODE - Spirit

Ilustrativní: DEPECHE MODE - Spirit

Asi se shodneme, když zde nejprve budu tvrdit, že si DEPECHE MODE stále udržují vysokou kvalitu současných produkcí a že jejich status nebyl za těch bezmála čtyřicet let nikdy nalomen. Jenže je tu jedno velké ALE, které se týká veškeré novější tvorby zveřejněné zhruba od období přelomu století.

Věhlasná kapela samozřejmě ztratila nezanedbatelnou část své skladatelské síly s odchodem Alana Wildera (v roce 1996), který byl vždy schopen přinést do skladeb, považovaných už dávno za globální celosvětové mega-hity, ono emotivní pnutí a jistou melodickou vynalézavost. V současnosti právě schopnost napsat písně jako „Enjoy The Silence“, „Personal Jesus“ nebo „Never Let Me Down Again“ Depešákům prostě chybí. Ne že by o to nestáli nebo by se vědomě snažili tvořit pocitovější a o dost monotónnější alba, jejichž vyznění mnohem více osciluje na hranici poklidné abstrakce a alternativci přijatelného, byť trochu nudného, synthy popu, ale prostě už onu hitovou dravost, tu schopnost zvýšit okamžitě v posluchači tep, v sobě nemají. Snahu udržet si alespoň špičkovou formu a také pověst kapely, jenž si vytvořila svůj osobitý styl a teritorium, jim však už nikdo nikdy neodpáře.

Novinka „Spirit“ poměrně plynule navazuje na dvě alba bezprostředně jí předcházející, zvláště spojitost s předchozí řadovkou „Delta Machine“ je myslím okamžitě patrná. O obou albech libujících si v post-moderním elektronickém vrnění lze však říct zejména kompromisní: nemusí pršet, jen když kape. Desky jsou to ostatně velmi dobře zvukově zpracované a Martin Gore stále ještě není úplně špatným skladatelem, takže se na každé dočkáme zhruba nějakých pěti, možná šesti vcelku zdařilých kousků. Jde převážně o ty hlomoznější písně, v některých případech umístěné na pozice singlů (v jiných případech navždy zapomenuté v proudu času), které by však v zlaté éře přelomu osmdesátých a devadesátých let vyzněly jako průměrná čísla.

Kapitolou samou pro sebe je znělý a po celé věky charismaticky působící hlas Davida Gahana, jedno z hlavních to poznávacích znamení hudby DEPECHE MODE. V něm má kapela skutečnou osobnost a nejinak je tomu i letos, kdy zmíněný zpěvák vyloženě posouvá i úplně banálně se ploužící songy do uspokojivého stavu. Pokud jste tedy nikdy (ani v poslední dekádě) neměli nejmenší problém s jejich hudbou, budete spokojeni i letos, ale tvrdit něco jako - pořád to tam je - vám tady nebudu. Pokud si však, stejně jako já, uvědomujete onen pokles skladatelské kvality, ke kterému došlo koncem devadesátých let a pak ještě jednou o deset let později, pak si stěží budete libovat v prohlášeních, jak ta nová deska DEPECHE MODE je skvělá. Není. A ani nikdy být nemůže, protože se jedná o nenápadnou hru na jistotu, kterou kapela nahrála snad jen z důvodu, že byl po několika letech znovu čas vyjet na světové turné.

Na albu se toho zajímavého děje opravdu velmi málo, a pokud vůbec něco, pak to rozhodně neobjevíte na první, na druhý a snad ani na třetí poslech. Když už jsme u těch výraznějších míst, pak singl „Where´s The Revolution“ je bezesporu nejvýraznější skladbou na desce. Co je to však platné, když tahle houpavá věc působí ve srovnání se šlágry osmdesátých a devadesátých let jaksi mátožně a určitě by jí onehdy nikdo nepovažoval za adepta na singl. Uspokojivě se jeví úvodní „Going Backwards“, která akcentuje současné taktiky Goreovců, neboť pozvolna plyne a namísto refrénové gradace dochází u ní spíše k repetetivnímu opakování, u kterého je onen nájezd k vyvrcholení sotva zaznamenatelný. Pořád jde ovšem v případě obou úvodních songů o to nejlepší, co „Spirit“ nakonec nabízí, protože většině skladeb vlastně ani není příliš dovoleno vykukovat z ulity. Konkurenci mají úvodní dvě písně snad jen v teskně ponuré baladě „Cover Me“, dravější „You Move“ nebo v romanticky zdobném valčíku „Poison Heart“. Špatně se nejeví ani dynamická „So Much Love“ s rovným electro-pulsem a vstupy kytarové akustiky nebo nostalgická „No More (This Is The Last Time)“, jenž má podobu jakési přímo nevyřčené rozlučky.

Na rovinu tedy tvrdím, že, i přes moderní vyznění a hodně pečlivé zpracování, je „Spirit“ v rovině skladatelské hodně průměrným albem, kterým DEPECHE MODE rozhodně nepřekvapili, natož aby někoho pozitivně zaskočili. Jedná se totiž o hru na jistotu, během které je třeba připomenout, že stejně jako v případě předchozího alba spíše zklamali. Ale protože jde o kapelu velmi slavnou, navíc dokonce i preferovanou lidmi s tzv. vytříbeným vkusem a přednostním právem se k těmto věcem vyjadřovat, tak se to asi možná nikde moc nedočtete, spíše to vidím na prohlášení nejrůznějších postaviček s otevřeným hledím (Elitáři a kavárenské vrány se dnes tváří jaksi slavnostně, ale nejsou těmi, kdo tuhle kapelu živí. Tato úloha už mnoho dekád patří armádě jejich černooděnců, ostatně tak jako je to u všech velkých, stadióny vyprodávajících kapel), že to ti DEPECHE MODE znovu dokázali.

Autor: Stray

19. březen 2017 o 14:45 • Články

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

K tomuto článku není možné posílat komentáře.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.