Depeche Mode Czechia
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace



Depeche Mode Czechia

Aktuální srazy



Daniel Miller: Kdybych šel s Fad Gadgetem na Fish & Chips, nepotkal bych je.”

Ilustrativní: Daniel Miller: Kdybych šel s Fad Gadgetem na Fish & Chips, nepotkal bych je.”

Zakladatel Mute Records, objevitel Depeche Mode, otcovská postava, neoficiální člen, spolupracovník, producent a dárce syntezátorů Daniel Miller se ohlíží za více než čtyřmi neuvěřitelnými desetiletími.

Bylo to úžasné, bylo to šílené a bylo tolik momentů, které je třeba oslavovat, říká. Ale díky bohu, že Daniel Miller nedostal v ten osudný večer oblíbené chipsy...

Po více než čtyřech desetiletích musí být pro kohokoli z rodiny Depeche Mode těžké neohlédnout se za (dosavadní) jízdou a nepodivovat se nad jejími zvraty a nakonec i nad jejím stratosférickým vzestupem.

Daniel Miller byl skoro u všeho, kromě vzniku kapely v klubu pro mládež v Basildonu. O pár měsíců později byl svědkem jejich živého vystoupení v hospodě a o více než 40 let později o tom stále vypráví.

Těžko vyjmenovává své nejoblíbenější momenty z těch desetiletí - ale v zájmu toho, abychom vás tu udrželi, slibujeme, že to udělá - a zdvořile potlačuje podráždění z toho, že mu klademe některé otázky, které mu zjevně položili už tolikrát.

Přesto se zdá, že Miller je nyní se svou současnou rolí a místem v příběhu Depeche Mode vyrovnanější než kdykoli předtím. Jak sám přiznává, na jednotlivých albech se podílí méně, než tomu bylo ještě před několika deskami.

A rozhodně ne tak v centru dění, jako když dohlížel na nahrávání a produkci prvních pěti alb kapely.

 

Depeche Mode Daniel Miller

 

Po albu Black Celebration z roku 1986 se Miller a kapela rozhodli, že zapojení dalších producentů - od Davea Bascomba na Music For The Masses po Jamese Forda na Memento Mori - bude prospěšné pro všechny zúčastněné, takže Miller měl čas věnovat se dalším umělcům ze hudební stáje Mute, své vlastní hudbě a jednomu či dvěma syntezátorům.

A díky tomu, že se stáhl do ústraní, získal nejen tento čas, ale také pocit, že si uvědomuje, čím se Depeche Mode stali - čím se stali všichni, kdo se na této cestě podíleli.

Samozřejmě mu to přineslo obrovskou hrdost ("spoustu a spoustu momentů - bylo to prostě šílené"), a dokonce i nečekané okamžiky, kdy se mu dělaly mžitky před očima - "když na posledním turné hráli některé starší skladby, cítil jsem se velmi emotivně".

Po čtyřiceti letech je tu tedy spousta nadhledu a několik fantastických momentů "posuvných dveří". "Co by kdyby", náhodné příležitosti a momenty, které vytvořily kapelu a čtyřicetiletý vztah.

Co kdyby se například Miller neobjevil na onom osudném koncertě v londýnské hospodě The Bridge House, po němž začal jeho příběh s kapelou?

A rozhodně ne tak v centru dění, jako když dohlížel na nahrávání a produkci prvních pěti alb kapely.

 

Produkční přínos

Daniel sice nechal kapelu létat samotnou, ale své zapojení skromně podceňuje: od velkorysé nahrávací smlouvy s podílem na zisku, přes svůj producentský talent, mezinárodní propagaci až po zapůjčení jednoho či dvou syntezátorů, Daniel byl u každého kroku a stále se podílí na novém materiálu, i když už jen zpovzdálí.

Prozradil, že současný stav je skutečně přirozeným vývojem jeho vztahu s kapelou a vše vyplynulo z onoho nutného odstupu mezi ním a kapelou - alespoň ve studiu - po Black Celebration.

"Myslím, že to bylo vzájemné. Chtěli jiný pilot a ke konci Black Celebration to nebyla nejlepší zkušenost. Bylo to pro všechny trochu frustrující.

"Chtěl jsem se soustředit na label, takže to bylo v pravý čas. Na tři alba jsem byl já, kapela a Gareth Jones: Miller s kapelou dohlížel i na Speak & Spell a A Broken Frame.

"Práce s nimi mě opravdu bavila. Myslím, že ke konci, zejména u Black Celebration, to začalo být docela... Myslím, že jsme si všichni potřebovali odpočinout... ode mě [úsměv]! Takže mi svým způsobem chybí, ale zároveň jsem rád, že jsem s nimi v kontaktu.

"Bavili jsme se dobře, bylo to fajn, prožili jsme opravdu tvůrčí období a bylo to opravdu příjemné, ale byla dlouhá období, kdy jsem s Depeche ve studiu tak trochu chyběl v akci - celé měsíce, víte?

"Na ty dny vzpomínám rád, ale ke konci jsme se už příliš zacyklili ve společné práci a rozhodně nastal čas na změnu."

Od vydání alba Music For The Masses, které produkoval Dave Bascombe, se za mixážním pultem vystřídaly samé talenty.

Flood dohlížel na vrcholné období kapely s alby Violator a SOFAD, zatímco Tim Simenon (Ultra), Mark Bell (Exciter) a Ben Hillier (trojice Playing The Angel, Sounds Of The Universe a Delta Machine) nás i kapelu provedli možná neklidnějšími vodami.

U kormidla Spirit a Memento Mori stál James Ford, přičemž Simian Mobile Disco-er poskytl platformu pro Martinovu politiku na Spirit a potenciálně morbidnější sklony na Memento Mori. Možná produkují, ale Daniel se stále rád zapojuje, když je to potřeba.

A fine memento

"Dostávám demosnímky," říká. "Tentokrát [s Memento Mori] to byl velmi rychlý proces. Šel jsem tam s Jamesem Fordem ke konci nahrávání, abych si je poslechl a možná něco navrhl, a pak také v procesu mixování, i když dnes už se do studia [kvůli tomu] nutně nechodí, jen kritizovat mixy a tak.

"Takže jsem se do toho nijak výrazně nezapojoval a netrávil jsem s nimi moc času. A oni to tentokrát dělali úplně jinak, takže jsem nebyl tak silně zapojený na každodenní bázi. Vlastně jsem se neúčastnil ani u posledních několika alb."

Vzdálenost od Mementa Mori, na kterou je Miller možná zvyklý, mu poskytla nový pohled na to, co se děje, a s výsledkem je nesmírně spokojen.

"Myslím, že je to neuvěřitelně silné, už od demosnímků, které jsem slyšel před lety, a oni z toho udělali opravdu skvělé album. Řekl jsem jim: 'Tohle je nejlepší album, které jste za posledních šest let udělali', ale oni za posledních šest let žádné album neudělali! Zdá se to šílené, ale je to tak.

"Měli jsme mezitím COVID, jeli dlouhé turné, ale obvykle to bývá kolem čtyř let [mezi alby]. Myslím, že je to opravdu silné album, a co se týče přístupnosti, myslím, že spousta fanoušků Depeche bude s tímto směrem opravdu spokojená, a jsou to skvělé písně a skvělá produkce.

"To je vždycky pravda, ale tyhle písničky jsou, řekněme, trochu přímočařejší. Texty jsou navíc super zajímavé a nejsou samozřejmé. A hudebně je to přímočařejší, docela odvázané a více optimistické než posledních pár alb."

Možná to má co dělat s tím, že na desce je navíc autorsky podepsán Richard Butler z The Psychedelic Furs - jak k této spolupráci došlo?

"Myslím, že se znali už dávno," vysvětluje Daniel, "a že Richard je někde na západním pobřeží [USA] a byli prostě v kontaktu. Vlastně ani přesně nevím, jak to začalo.

"Možná Richard řekl něco jako: "Mám tuhle písničku, nechtěl bys na ní pracovat?" a to se proměnilo ve společné psaní a některé z těchto skladeb se pak dostaly na album."

Bůh, smrt a náboženství

Jedním z témat nového alba je smrt, nebo spíše, abyste přijali život, dokud můžete. Není to ovšem poprvé, co se Martin Gore potýká s těmi největšími tématy.

Sex, drogy, smrt a zejména náboženství se objevují neustále a důsledně - Blasphemous Rumours z Millerem produkovaného čtvrtého alba Some Great Reward je výrazným příkladem z rané tvorby, která se pohybuje minimálně na dvou z nich.

A jak Miller uvádí, Gore nebyl se svou fascinací náboženstvím osamocen - zejména na celou kapelu mělo raný vliv.

"Myslím, že můžu říct několik věcí. Fletch, Martin a myslím, že do jisté míry i Vince byli v začátcích členy různých druhů náboženských organizací, jako je The Boys' Brigade.

"Nemyslím si, že by pocházeli z nějak zvlášť věřících rodin, takže nevím úplně přesně, jak se k tomu dostali. Ale náboženství na ně mělo v určitém období jejich dětství nebo raného dospívání docela velký vliv.

"A Martin, který napsal většinu těch písní, má velmi zvídavou mysl, pokud jde o spoustu různých témat, a náboženství - spíše jako téma než následování - je něco, co ho opravdu zajímá."

Když se však vrátíme k názvu posledního alba "Pamatuj, že zemřeš", Miller trvá na tom, že nemá nic společného s úmrtím zakladatele skupiny Mode Andyho Fletchera.

"Všechny písně vznikly ještě před jeho smrtí," tvrdí. "Kdyby spousta témat na albu nebyla napsána před jeho smrtí, dalo by se říct, že jsou důsledkem toho, ale tak to není, všechny byly napsány už předtím."

Miller také prozrazuje, že nepochyboval o tom, že Martin a Dave budou po Fletchově odchodu pokračovat pod vlajkou Depeche.

"Nevím, jak moc o tom přemýšleli, ale myslím, že bylo velmi přirozené prostě pokračovat," říká. "Nesnáším to klišé, ale Fletchovi by se nelíbila představa, že jeho odchodem kapela nějak skončila.

"Byl tak nadšený z nového alba - zemřel těsně předtím, než začali nahrávat - a opravdu se na něj těšil a na turné.

"A nebylo to tak, že by se to stalo uprostřed dlouhé pauzy, stalo se to na jejím konci a už to mělo spád; nahrávání bylo zamluvené, turné bylo zamluvené. Myslím, že opravdu chtěli [pokračovat], protože písničky byly silné a byli na to připraveni, víte?"

A když už jsme u Fletche, hodně se mluvilo o jeho roli v kapele, přičemž mnozí naznačovali, že nedoceněnou rolí, kterou Fletch v Depeche zastával, bylo usměrňování jejich hudebního směřování, s čímž Miller alespoň částečně souhlasí.

"Jo, chci říct, že byl velmi... Martin je dost zdrženlivý a nemá rád konflikty a v mnoha složitějších věcech byl Fletch Martinovým hlasem v kapele a také ho hodně tlačil, pokud jde o psaní písní a podobné věci.

"On [Fletch] neměl tak velký přímý vliv hraním, zejména v pozdějších letech, ale jeho přítomnost byla opravdu důležitou součástí. Jak už někdo řekl, byl to největší fanoušek Depeche Mode.

"Svým způsobem byl do značné míry součástí duše kapely. Hodně lidí si myslelo, že nic nedělal, ale to vůbec nebyla pravda. A nikdy se neuvažovalo o tom, že by z kapely odešel, nebo že by si ostatní dva řekli: "Co dělá Fletch?".

"Teď, když tam není, si myslím, že Martin a Dave se sblížili, částečně kvůli tomu, že se prostě tak nějak sblížili, ale myslím, že i hudebně - myslím, že Dave a Martin napsali dost písniček [na Memento Mori] společně.

"Samozřejmě, že nám bude [Andy] chybět, a když jsem byl ke konci nahrávání ve studiu, opravdu jste tam cítili jeho přítomnost. Měl pár hlášek a věcí, které se ve studiu hezky objevily.

"Takže byl ve studiu hodně přítomný, a to i z místa, kde se nachází, víte?".

Daniel se toho právě dotkl, ale jeden paprsek světla, který přinesl odchod Andyho Fletchera, je, že Martin a Dave - vlastně duo Depeche - spolu skutečně vycházejí mnohem lépe...

"Myslím, že musíte pochopit, že Dave žije v New Yorku, Martin je na západním pobřeží, Fletch byl v Londýně a Fletch a Martin byli přátelé, ale mezi projekty s Davem skoro vůbec nemluvili a neviděli se.

"Myslím, že po Andyho smrti je to teď mezi nimi taková solidarita - 'Jsme tu jen my, měli bychom spolu začít vycházet. Nevycházeli spolu špatně, jen vedli takříkajíc mimo sezónu úplně jiné životy. A ty dva to spojilo, což je opravdu dobře."

 

Fanoušek Depeche Mode

 

V rozhovoru se dostáváme k bodu, kdy Millera požádáme o ohlédnutí a zamyšlení, ale ještě předtím nás často zajímal jeho postoj k tomu, zda je fanouškem kapely, nebo spolupracovníkem, případně zda je možné sedět někde mezi tím.

"Snažím se nebýt příliš velký fanoušek, zejména u desek, na kterých jsem pracoval přímo. Dlouho jsem je neposlouchal. Člověk je prostě nemůže poslouchat doopravdy.

"V určitém okamžiku už tu hudbu prostě neslyšíte, jen si vzpomenete, jak jsme získali ten zvuk nebo ten argument.

"Samozřejmě jsem fanoušek a mám tu kapelu rád, ale nemůžete být fanouškem zvenčí a zároveň s ní pracovat. Musíš být mnohem kritičtější a pomáhat jim udělat tu nejlepší desku, jakou můžou a jakou chtějí. Takže je to takový mix. Nikdy předtím jsem se s takovou otázkou nesetkal.

"Ale teď jsem méně zapojený, můžu být víc fanoušek! Nemusím dělat složitá rozhodnutí nebo je přesvědčovat, aby udělali rozhovor, který nechtějí, a další přízemní věci.

"Můžu být teď mnohem víc na dosah ruky, takže můžu víc fandit. A vlastně když chodím na koncerty, zejména na posledním turné, když hráli některé starší [skladby], cítil jsem se velmi emotivně.

"Byl jsem ohromen způsobem, který jsem pravděpodobně [nečekal]. Předtím jsem si spíš říkal: 'ta basa je trochu potichu' nebo 'zesil vokály' nebo 'ten zvuk bicích není úplně v pořádku', ale to zmizelo a bylo to vlastně velmi emotivní."

 

 

A tak se dostáváme k "best of" momentu nebo momentům, protože za dobu, co Miller s kapelou spolupracuje, je zjevně mnoho vrcholů. Ale mohli bychom začít od začátku.

"No, určitě to, že jsem je poprvé viděl v The Bridge House a setkal se s nimi," usmívá se Daniel a vzápětí vzpomíná na další báječný okamžik "co by kdyby". "Kdybych šel do obchodu s chipsy s Fad Gadget - s Frankem [Toveym] a jeho kapelou -, neviděl bych je. A to normálně neodmítám, abych byl upřímný: miluji fish'n'chips!

"Takže na začátku jsou všechny ty momenty typu 'posuvné dveře'. A pak už jen sledovat, jak se vyvíjely. Během toho období, možná v roce 81/82, kdy přešli od hraní v The Bridge House pro možná 20 lidí, z nichž většina byli jejich kamarádi, k hraní v Hammersmith Odeon.

"Bylo prostě vidět, jak ta fanouškovská základna [exploduje]; bylo to jako: 'Páni, to je prostě šílené! Samozřejmě Bowl [Pasadena Rose Bowl] v Kalifornii byl prostě obrovský, nejen proto, že byl velký - 80 000 lidí -, ale bylo to jen rok nebo dva předtím, kdy jim lidé říkali: 'No, v Americe budete vždycky jen klubová kapela.'

"Ale na předchozím turné hráli v L.A., ve středně velkém sále pro dva tisíce lidí. To vyprodali během jednoho dne, což nikdo nečekal. A pak v Americe odehráli první z koncertů, kterým se říká 'sheds' - něco jako koncert velikosti arény - a ten se vyprodal za den. Bláznivé.

"Dokonce i nahrávací společnost v Americe byla v šoku. Měli velkou podporu. K-Rock byla největší alternativní stanice tam v L. A. a neustále hráli Depeche, takže na západním pobřeží měli vyprodáno.

"Ale také bylo velmi vzrušující slyšet nové písně a slyšet hotové nahrávky. Těch momentů bylo opravdu hodně. Spousta a spousta momentů."

Classic Pop

21. září 2023 o 19:14 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: Dangerous

Dangerous      1   22. září 2023 o 16:27

“Myslím, že je to neuvěřitelně silné, už od demosnímků, které jsem slyšel před lety, a oni z toho udělali opravdu skvělé album. Řekl jsem jim: ‘Tohle je nejlepší album, které jste za posledních šest let udělali’, ale oni za posledních šest let žádné album neudělali! Zdá se to šílené, ale je to tak.


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.