Dave: My Cosmos Is Mine je moje nejoblíbenější skladba na desce

Dave Gahan pro Rolling Stone Magazine France o vzniku nejlepšího alba kapely za poslední roky

Za více než čtyřicet let své kariéry museli Depeche Mode překonat mnoho nehod a tragédií. Vždy se jim to podařilo a pokaždé se vrátili ještě silnější. V červenci 2022 se Dave Gahan a Martin Gore vrátili do studia, aby vydali katarzní album Memento Mori, kterým chtěli oplakat ztrátu zakládajícího člena a klávesisty Andyho Fletchera. Zde Gahan vypráví příběh tohoto alba francouzskému Rolling Stone.

Tento název navrhl Martin, když jsme spolu poprvé nahrávali. Měli jsme za sebou snad tucet demo nahrávek, slyšeli jsme asi šest Martinových písní a já měl své vlastní. Řekl mi, že tento výraz v přímém překladu znamená "Pamatuj, že musíš zemřít" , a já jsem cítil, že je to ideální název pro toto album.

Jaký byl tvůj podíl na vzniku alba?

Napsal jsem Wagging Tongue. Původně jsem nápady vymyslel já, pak se na nich hodně podílel Martin, takže jsme píseň napsali společně. Christian [Eigner] a Peter [Gordeno] přispěli do Before we drown. Rád bych řekl, že jsem napsal My Cosmos is mine, ale byla to jedna z Martinových písní. V současné době je to asi moje nejoblíbenější skladba na desce. Skvěle desku usazuje a Speak to me, která byla moje, ji dokonale uzavírá. Cítila jsem, že bych měla vzdát hold i Christianovi, protože mi opravdu pomohl dostat tu píseň tam, kde v té době potřebovala být. Měl jsem kytarový part a pod melodií mi chyběl jeden akord. Zavolal jsem mu na FaceTime a zazpíval mu to, on si sedl ke svým varhanám a něco vymyslel. Když jsme pak byli ve studiu, James a taky Marta tu písničku zase povýšili někam jinam. Text a melodie zpěvu zůstaly v podstatě stejné, i když došlo k několika textovým změnám. To jsou tři písničky, které opravdu vzešly v první řadě ode mě. Ale musím říct, že mě spolupráce baví!

Když jsme spolu naposledy mluvili, nebyl sis jistý, jestli chceš s Depeche Mode začít něco nového. Co vás přesvědčilo k práci na novém albu?

Spouštěčem byla píseň Speak to me. Byl jsem na dovolené se svou ženou a bavili jsme se o tom, co to znamená pustit se do desky Depeche Mode. Nejde jen o to natočit desku, ale také vyrazit na turné. Jsou to minimálně tři roky koncertování a plánování. Je to velká věc a já jsem si nebyl jistý, jestli to chci dělat, zvlášť po všech těch výlukách, protože jsem se velmi zabydlel v životě, který jsem žil se svou rodinou a přáteli doma. Je to pro mě něco dobrého, takže jsem si nebyl jistý, jestli bych opravdu chtěl riskovat a znovu to všechno opustit. S Martinem a Jonathanem, naším manažerem, jsem mluvil už na začátku konce března loňského roku o tom, že bychom mohli natočit další album. Ta písnička tak nějak vznikla, když jsem byl v situaci, kdy jsem se snažil přijít na to, jestli chci s Depeche Mode natočit desku, nebo ne. Vlastně jsem z toho měl smíšené pocity, tak jsem to tak nějak hodil do vesmíru : " Mám to udělat? " A musím být upřímný... zní to divně, ale tahle písnička mi přišla jako jasná odpověď na mou otázku. Je to jedna z těch písní, které jsem už slyšel v hlavě. Slyšel jsem melodii i některá slova. Vzpomínám si, jak jsem běžel do hotelového pokoje a hledal telefon, abych si ji mohl rychle nahrát do hlasové poznámky. Celou píseň jsem cítil, a to se mi nestává často, ale když se to stane, je to velmi silné poselství, které vychází mimo mě. Musíte tam prostě být s anténou připravenou ji přijmout. V tomhle směru mi to přišlo velmi duchovní, protože to přišlo odjinud, z vesmíru nebo tak něco. Vzpomínám si, jak jsem řekl Jennifer : " Myslím, že jsem dostal odpověď ! Dělám to a chci tuhle písničku nahrát s Depeche Mode, s Martinem ! ".

Memento Mori je úvaha o životě a smrti. Myslíte si, že vás ovlivnila šedesátka?

Jsem velmi požehnaný úžasným životem, který teď mám. Je to víc, než jsem si kdy dokázal představit ve svých osmnácti nebo devatenácti letech. Měl jsem velké štěstí a velké požehnání. Ano, mám pocit, že šedesátka je velká věc. V mé mysli je mi stále 25 let a snažím se často něco vyřešit, ale víte, je tu část mého já, která se cítí velmi dobře s tím, kým jsem právě teď, co dělám, s kým trávím čas... Všechny tyto věci jsou pro mě velmi důležité. Nemyslím si, že by tomu tak bylo, když mi bylo 25 dní. Jsou to velké změny a samozřejmě vaše tělo, i když v současné době dost tvrdě pracuji na tom, abych se ujistil, že jsem připraven vrátit se na turné, mi říká něco jiného ! Říká mi : " Počkej ! co tím myslíš? Tohle nemůžu dělat ! " Miluju tyhle věci, kterými můžu překvapit sám sebe. Snažím se vzdorovat gravitační ztrátě ! (Směje se)

Je nějaká píseň, se kterou jste se obzvlášť spojil, když jste ji poprvé poslouchal?

Ghosts Again. Když jsem poprvé slyšel demo, cítil jsem se šťastný. Cítil jsem z ní radost.

Píseň se trochu vyvíjela a já ji samozřejmě zpíval. Takže teď je jiná, než jak mi ji Martin poprvé představil, ale ne zas tak moc. Ta písnička tam byla. Je to jedna z těch písniček, kde by se daly dělat všechny ty fantazijní nápady nebo cokoli jiného, ale ta písnička je tahle písnička. Melodie má v sobě takovou tu jazykovou gotickou temnotu, ale zároveň přináší radost a hravost a skoro až humor. O tom je život !

Jak jsi k novému albu přistupoval jako vokální interpret?

Vytvořil jsem si takový způsob práce, ať už jsem pracoval s Richem Machinem ze Soulsavers nebo teď s Depeche Mode : trávím hodně času s písničkami, demosnímky, původním nápadem. Vytvořil jsem si takové místo, kde chci být, abych si vytvořil vizuální atmosféru, ve které budu žít, když se budu snažit písně ztělesnit. V průběhu let se z toho stala část, kterou se cítím velmi zmocněná. Baví mě to. Vím, co chci dělat, jak chci znít. Hledání vlastního hlasu mi zabralo roky a roky pokusů, omylů a zklamání... jako '" Ach, mohla jsem to udělat lépe ". Byl to postupný proces. myslím, že je dobře, že se mi stále daří najít na tom místě místo, kam jsem schopen jít a cítit se velmi příjemně, velmi upřímně a opravdově... i když téma má někdy morbidní nádech. Víte, i v písni, jako jsou například Ghosts, je to pro mě opět dokonalý příklad melancholického smutku, ale je v ní i pocit radosti. To je místo, kde jsem rád, protože život je plný melancholie, smutku a zklamání, ale je v něm i radost ! A člověk ji musí hledat a najít a někdy v hudbě, v písni, v melodii v něčím hlase... Slyším ji, cítím ji !

Už se nemůžete dočkat, až zase vyrazíte na turné?

Někdy se na to moc těším a někdy mám chuť zalézt pod kámen a schovat se! (smích). Ale většinu dní mám spíš pocit, že jsem na to připravená... no, skoro jsem na to připravená... (smích). Dávám dohromady sekvence písní, které budeme dělat, a začleňuji do nich ty nové, než začneme v lednu zkoušet s Martinem, Peterem a Christianem.

Jaký jste měl pocit z toho, že jste byl s Depeche Mode uveden do Rock'n'rollové síně slávy?

Byla to tak trochu ironie, že? (smích). Byli jsme jim tak trochu trnem v oku. Ale už nás neignorovali! Je docela příjemné být součástí tohoto klubu. Způsob, jakým se to stalo, byl celý velmi surrealistický: s Charlize Theron, která nás představovala (je velkou fanynkou kapely a přijela na Spirit Tour), a já, Martin a Fletch přes Zoom. Byla to taková sranda! To pro mě bude vždycky silná vzpomínka, protože jsme se všichni tři společně smáli našim starým vtipům a dělali si legraci jeden z druhého. To mi bude s nepřítomností Fletche opravdu chybět. Všechny ty bláznivé věci, které se dějí, když jste na cestách, zážitky, které spolu zažíváte, všechny věci, které spolu prožíváte, chvíle, kdy máte pocit, že už se nemáte rádi ! Kolikrát jsme si spolu sedli a jen tak se smáli hloupostem... to je to, co mi bude na Fletchovi chybět nejvíc.

Jak bys řekl, že tě nepřítomnost Fletchera ovlivnila a tvůj způsob spolupráce s Martinem?

To bylo náročné ! Poslední věc na světě, kterou jsme s Martinem čekali, bylo, že nám zavolá náš manažer Jonathan a řekne nám, že Fletcher zemřel. Pořád je to neskutečný pocit. Samozřejmě jsme šli na jeho pohřeb s rodinou a přáteli. Byl to srdcervoucí den, ale pořád je to zvláštní pocit, že tu není. Ve studiu to ale na naší hudební tvorbě moc nezměnilo, protože Martin a já a ten, s kým spolupracujeme (tentokrát to byli James a Martha ), jsme tak trochu to, o čem Depeche Mode jsou. Fletch bohužel neslyšel nic, dokonce ani dema, která jsme měli připravená k přehrání. Donutilo nás to s Martinem komunikovat a poznat se jinak. Fletch hrál obrovskou roli v tom, čím Depeche Mode doposud byli. Byla to jeho přítomnost, prostě to, že tam byl, že byl součástí něčeho. Nevím, jestli nás držel pohromadě, ale byl součástí toho, co jsme společně za posledních 40 let vybudovali, a to, že tam není, je zvláštní. Ve studiu jsem se cítil divně, až začneme společně zkoušet, bude to divné, a až půjdeme na pódium, bude to taky divné. Je to všechno nová zkušenost být teď součástí Depeche Mode. Ale ta hudba a kapela... a co je D. M., Dave & Martin (smích)... Je tam toho tolik, co bude vždycky žít dál, i když Martin a já už taky nebudeme, protože to je síla Hudby !