Éra 1 0 1

V dubnu se Depeche Mode přesouvají do Země vycházejícího slunce, kde vystupují v Ósace, v Nagoji a dvakrát v Tokiu. Všechny japonské show jsou ale na poměry Depeche Mode v relativně malých halách.

Největší z nich NHK Hall v Tokiu je 21. i 22. dubna narvána 4 000 šílenými japonskými fanoušky kapely. Po tomto japonském intermezzu o týden později zahajují Depeche Mode v kalifornském Santa Clara County,

v amfiteátru Shoreline, závěrečnou část turné, a to před 18 000 fanoušky.

Po vystoupení v Sacramentu – v metropoli nejlidnatějšího státu USA, Depeche Mode Kalifornii na téměř dva měsíce opouštějí. Tentokrát nehodlají ve Slunečném státě vystupovat na velkém počtu koncertů. Chtějí, aby fanoušci byli především natěšeni na ten poslední, závěrečný celého turné.

16. května je vydán čtvrtý singl z alba Music For The Masses, skladba Little 15. Ta původně na singl nebyla vůbec zamýšlena. Dokonce se téměř nestihla během prací v pařížském studiu Viléma Tella dokončit ani pro samotné album. Francouzská nahrávací společnost Virgin France usilovně dávala najevo, že si přeje právě tuto píseň vydat jako singl. Little 15 je na trh uvedeno a to nejen ve Francii, ačkoliv je to občas chybně uváděno. V Británii je singl Little 15 vydán jako “dovoz“ a dosahuje 28. května 61. pozice, o týden později si o jednu příčku polepší. V Západním Německu je singl v žebříčku na 16. místě, v Rakousku na 25. pozici a ve Švýcarsku se dostal na 18. místo.

Singl není uveden pod obvyklým katalogovým označením Bong, ale dostává speciální katalogové číslo dle svého názvu, tedy Little15. Jako B-strana je na 7“ singl umístěna Goreova instrumentální
kompozice StJarna. Název je zkomoleninou ze švédštiny, kde stjärna znamená hvězda. Na 12“ singl je umístěna také Sonáta měsíčního svitu # 14 od Ludwiga van Beethovena. Na záznamu ji přehrává Alan Wilder. Martin Gore nahrál Wilderovu hru na klavír, aniž by o tom měl Charlie potuchy. Zajímavostí je, že na na konci skladby je slyšitelná drobná chybička v podání velkého mistra. Videoklip k Little 15 natočil s kapelou Martyn Atkins v londýnském Notting Hill ve slavném komplexu Trellick Tower.

Depeche Mode v době vydání singlu pokračovali v turné. Kapela dostává nápad na zorganizování speciálního koncertu na konci turné. Původní myšlenka byla uspořádat “volný koncert“ na způsob toho, který udělali Rolling Stones v roce 1969 v Altamont. Gahan: „Bylo nemožné dát to dohromady, hlavně protože promotéři od toho dávali ruce pryč.“ Skupina přichází s dalším “šíleným“ nápadem: Speciální závěreční koncert v pasadenské Rose Bowl. Gahan: „Představili jsme ten nápad lidem, kteří pro nás
tehdy pracovali, jako našemu agentovi ve Státech Waynovi Fortemu, a ten si myslel, že jsme zešíleli. Takto rozpačitě na to nahlíželi v naší nahrávací společnosti." Dalším nápadem bylo natočení filmu z tohoto vystoupení. Zástupce kapely pro americké turné, Dan Silver říká: „Byl to hazard. Dal se získat dvojnásobek, ale také to celé lehce prohrát.“ Andy Franks: „Když děláš koncert v hale a prodáš jen polovinu lístků, tak můžeš prázdná místa zakrýt závěsy, ale když děláš koncert venku a není plno, vypadá to hrozně.“ Gahan: „Docela jsme věřili, že naši fanoušci přicestují i z Texasu a New Yorku, když uděláme takhle velkou show.“

Nápad dostává zelenou. Další myšlenkou bylo do filmu přidat další složku: Americké fanoušky, kteří pojedou část turné s kapelou. Bruce Kirkland k tomu podotkl: „Musíte si uvědomit, jak důležitá byla ta skupina pro místní mládež. Mluvíme tu o náctiletých. O odcizené mládeži z Orange County. Texty a hudba Depeche Mode ty děcka naprosto pohltili. Proto se objevila myšlenka při práci na filmu. Dodat
mu další rozměr. Mysleli jsme: ”Nebylo by fajn, rozšířit natáčení o fanoušky?” Tak jsme nacpali ty děti do autobusu a poslali je napříč Amerikou. Takže ten film je ve výsledku stejně tak o fanoušcích jako o skupině.“

Fanoušci byli do filmu vybíráni na základě konkursu. Rádio 92.7 WDRE, New York’s New Music: „Jsem Malibu Sue. Depeche Mode točí film a rádi by přizvali fanoušky na natáčení. Musíte být
starší 18 let a být volní mezi 10. 6.-18. 6. Přijďte na Malibu tuto neděli a oblečte se pro natáčení. Hodně štěstí.“

Velmi důležitá byla volba režiséra. Anton Corbijn byl v té době především fotografem a režisérem videoklipů. Asi ani jeho v té době nenapadlo, že jednou bude natáčet celovečerní filmy s největšími
hollywoodskými hvězdami. A tak nebylo o něm ani uvažováno. Nakonec padlo jméno slavného režiséra koncertních dokumentárních filmů D. A. Pennebakera. Ten proslul filmem Dont´t Look Back z roku 1967 o britském turné Boba Dylana.

Daniel Miller vzpomíná: „Virgin dělalo v té době naše videodistribuce. Byl tam Angus
Margerison a ten mi řekl:"Oslovte Pennebakera”. Reagoval jsem, že ten to rozhodně neudělá, to je přece legenda, vždyť udělal ty nejdůležitější dokumenty v rockové
historii, ale zavolali jsme mu a on řekl: „Jdu do toho”. Sám režisér D. A. Pennebaker podává svůj pohled: „Když nám Bruce Kirkland zavolal a zeptal se, zda bychom nenatočili film o Depeche Mode a jejich americkém turné, tak jsme se s manželkou Chris podívali jeden na druhého a naprosto stejně jsme reagovali: "Depeche kdo?" Ale Bruceův entuziasmus pro skupinu a jejich hudbu a vyprávění o jejich úžasných fanoušcích nás zaujal. Proto jsme letěli do Kalifornie shlédnout jejich koncert. To co jsme viděli, bylo zarážející. Ještě jim nebylo ani třicet, ale jejich věk neodpovídal jejich zkušenostem. Bylo to neobvyklé. Čtyři úžasní muzikanti předváděli jedinečný sound – svou vlastní značku pop music, žádná další variace na rockové skupiny ze šedesátých a sedmdesátých let. Odhodili bicí a kytary, část hudby pouštěli z pásků. Hráli na syntezátory nutkavé a pulsující písně napsané Martinem L. Gorem a v život probuzené neskutečnou energií a nezaměnitelným hlasem Dave Gahana. Depeche Mode se během těch týdnů prohnali Amerikou jako bouře. A také to jejich publikum - netypické rockové publikum, ne moc alkoholu a žádné vzývání smrti, ale publikum bezmezně oddané, převážně oblečené v černém. Vypadalo jako stvořené jen pro skupinu samotnou, po zbytek roku setrvávající v Druidských oslavných rituálech. To vše doplněné světelnými efekty od Jane Spiers. Byla to velká show, fantastická show. Proto když se tahle mladá skupina rozhodla riskovat svoje peníze, aby zahráli 101. koncert v Rose Bowl, tak si získala naše srdce a my jsme souhlasili, že o nich natočíme film.“

Ve filmu, který má pracovní název Mass, následně A Brief Period Of Rejoicing a nakonec 101, se
objevuje také Terese Conroyová. Ta pracuje během americké části turné jako zástupkyně kapely pro propagaci. Depeche Mode křižují Spojenými státy a k tomu v Kanadě odehrávají tři vystoupení. Právě v kanadském Vancouveru Martin Gore zařazuje do programu skladbu Never Turn Your Back On Mother Earth od skupiny Sparks. Tuto píseň později vydává Martin Gore na svém sólovém albu Counterfeit.

18. června jsou Depeche Mode u cíle. Konečně dosáhli znovu Kalifornie. Jako předkapely v Rose Bowl vystupují další syntezátorové hvězdy OMD, Wire, Thomas Dolby. Neil Ferris, britský zástupce kapely pro tisk, po dlouhých dvou dekádách vzpomíná: „Měl jsem oběd s někým z BBC a ten mi říkal: “Příští týden jedu do Ameriky, budu filmovat Pet Shop Boys. Oni totiž hrají v Rose Bowl, budou mít show pro 100 000 lidí” A já jsem řekl: “Kdože? Kdy?” A potom jsem mu odpověděl: "To nejsou Pet Shop Boys, ale Depeche Mode” a on na to: "Depeche Mode nemohou hrát v Pasadeně” a já jsem vyběhl ven a z telefonní budky a volal jsem Danielovi Millerovi. Vrátil jsem se zpět. Byl jsem tak pyšný a řekl jsem: “Tak pozor, Pet Shop Boys budou dělat předkapelu Depeche Mode”. Tady to sice Ferris trochu popletl, zaměnil OMD za Pet Shop Boys, nicméně to ukazuje na jasnou skutečnost v rozdílném vnímání Depeche Mode, v anglicky mluvících zemích na obou březích Atlantiku, pro Anglii byl úspěch Depeche Mode stále záhadou.

Členové skupiny byli v zákulisí před koncertem v Rose Bowl velmi nervózní. Zejména Gahan měl dilema jak pozdravit publikum: „Myslím, že bych neměl říkat Pasadeno. Přemýšlím o tom už pár dní. Stále mi to vrtá hlavou." Wilder: „Nech to plavat.“ Gahan: „Myslím, že bych měl říct: „Dobrý večer všem." Andy Franks: „Tak řekni, Dobrý večer všem. Vítejte na koncertě pro masy". Gahan: „Jsem snad podělanej Wordsworth? (William Wordsworth, anglický básník). Já to myslím vážně. Co myslíte, že mám říct?
Pasadeno nebo Rose Bowl?“

Nervózní atmosféra provází také přípravu obrovského pódia. Práce na něm se neobejde bez komplikací. Andy Franks: „Byl tam chlápek, který stavěl scénu ve Woodstocku, Chip Monck se jmenoval, a to bylo jeho skutečné jméno. Ten přišel s nápadem těch čtyř sloupů a střechy svažující se k zemi. Tam se zavěsila, všechna ta světla a zvukový systém. Samozřejmě, když jsme se pokoušeli zvednout tu střechu výš, tak se to nedařilo. Takže museli z ní všechno sundat, bojovali jsme s časem. Začala show, střecha byla nahoře, se vším co na ní mělo být, a zároveň jeřáb s velkým lanem, který to vše jistil, kdyby to začalo padat
dolů.“

Ani počasí skupině příliš nepřálo, Dan Silver: „Počasí bylo mizerné, skupina dělala nejsměšnější zvukovou zkoušku vůbec. Martin brnkal na kytaru, ale naprosto mimo rytmus. Tam vlastně nebyla pořádná zvuková zkouška, vše to bylo rozpojené a podivné.“ Wilder: „To byla jediná show na turné, kdy jsme museli použít jiný monitorovací systém a PA, protože na velikost tohoto místa nebyl ten náš původní použitelný. Prostě všechno šlo zle, opravdu. Klávesy nakonec fungovaly, ale my jsme vůbec neslyšeli, co zpíváme. Dave byl jak ohluchlý.“

Dave Gahan měl pocit, že ztrácí hlas: „Ale nějak jsem ho dostal zpět, to bylo moc dobře.“ Aby toho nebylo málo, během skladby Blasphemous Rumours, kdy Gahan zpívá o Bohu, který má zvrácený smysl pro humor, se ozvalo hřmění, blesky a dešťová sprcha. Gore: „Vždy jsme žertovali, že nás pronásledují mraky zkázy, které jako by stále byly kolem nás, a přitom to nemělo být obvyklé v tomto ročním období, ale přesto prakticky každou noc, ať jsme hráli kdekoliv, tak pršelo.“ Bamonte: „Bylo to riziko, ne všechny elektrické přístroje byly zakryté. Místní říkali “V červnu v Kalifornii nikdy neprší” A my na to “Tak teď
bude, nemohli byste sehnat nějaké plachty, prosím?” To je další důvod proč o nich mluvila rádia a tisk. Stalo se to totiž přesně, když Dave zpíval v Blasphemous Rumours ten refrén, tak přišly hromy a blesky.“

Během Never Let Me Down Again se objevuje další památný okamžik. Publikum mává, společně s frontmanem, rukama ze strany na stranu. Od vystoupení v Rose Bowl se tento prvek stává neoddělitelnou součástí koncertního představení této skladby. Martin Gore k této choreografii podotýká: „Dave říká,
že neví, jak k tomu nápadu přišel. Hráli jsme v Rose Bowl a on prostě začal mávat rukama ve vzduchu ze strany na stranu a s ním celý stadion, unisono. Sledovat to z podia byl hodně zvláštní moment, mohl si vidět, že lidé od první do té nejposlednější řady, to dělají úplně stejně, vypadalo to jako pole pšenice
nebo tak něco. Bylo to neskutečné.“ Pennebaker: „Cestovali jsme po USA s Martinem, Davem, Andym a Alanem v jejich stylovém zeleném tryskáči, následováni autobusem plným přátel, fanoušků, spolupracovníků a také kamiony plným příslušenství. Byli jako loď s piráty honící se za kořistí. Depeche Mode probudili město, přijeli za úsvitu, rozbalili svoje nástroje, a když publikum už téměř zešílelo očekáváním, tak tour manager Andy Franks oznámil: "Spusťte pásku" a kouzlo mohlo začít. Během dvou hodin rozezpívali a roztancovali na 50 000 fanoušků, tak jak to nedokáže nikdo jiný. Když to skončilo, tak
všichni šli domů, skupina se sbalila a pokračovala k dalšímu městu, bohatší o statisíce dolarů a ten kdo si koupil na koncertě tričko za 20 dolarů, byl druhý den vystaven otázce rodičů, "Depeche kdo?". Na show britské elektronické kapely Depeche Mode si v Rose Bowl v Pasadeně koupilo lístek 60 453 diváků.
Hrubý zisk z tohoto jediného koncertu byl 1 360 192 amerických dolarů. Andy Franks: „To byl zřejmě největší úspěch britské skupiny v USA.“