Éra ULTRA 5/5

Na 20. dubna ohlásila kapela Depeche Mode tiskovou konferenci v německém Kolíně nad Rýnem.

Donna Vergierová z Mute International: „Když bylo Ultra
vydáno, tak se skupina cítila špatně, že nebude turné. Velmi je to trápilo. Proto
se naplánovalo vydání kolekce singlů právě hned po Ultra, což jim umožnilo
udělat turné a nemuset na něj vyjet ihned po vydání studiového alba.“ Den
před tiskovou konferencí v Kolíně přiletěla kapela pravidelnou linkou British
Airways z londýnského Heathrow, společně s manažerem Jonathanem
Kesslerem, Danielem Millerem, Donnou Vergierovou a Andrew Zweckem,
koncertním zástupcem kapely. Ubytovávají se v Hyatt Regency Hotel a všichni
se setkávají v hotelovém baru se zástupci poboček Mute z celé Evropy. Všichni
se chtějí na vlastní oči přesvědčit, v jaké formě členové kapely jsou. Druhý den
dvě hodiny po poledni Depeche Mode oznamují, že plánují vydání kompilace
singlů z let 1986 -1998 a především nové světové turné.

Obnovený umělecký život, v té době již legendární skupiny, inspiruje Gary
Richardse ze společnosti 1500 Records. Ten jako producent připravuje
tributové album, poctu Depeche Mode. Oslovuje význačné alternativní
hudebníky, kteří vyjadřují svou náklonnost k Depeche Mode. Mezi oslovenými
jsou i Trent Reznor z Nine Inch Nails a Marylin Manson, oba by rádi připravili
své pojetí Personal Jesus, ale nakonec díky dalším rozpracovaným projektům
svůj příspěvek nemohou dodat. Přesto seznam skupin, které svou nahrávku na
kompilaci dokončí, vypadal jako přehled “kdo je kdo“ na alternativní hudební
scéně. Producent Gary Richards: „Zeptali jsme se umělců, jak by se jim líbilo,
kdyby zkusili předělat písně Depeche Mode a devět z deseti do toho chtělo jít.
Potom už byla jen otázka sehnat ty správné a nechat je vyjádřit, co pro ně
Depeche Mode znamená." Úvod nahrávky obstarávají Smashing Pumpkins
s Never Let Me Down Again, zpěvák Billy Corgan: „Pro nás to bylo největší
poctou. Jelikož jsme vždy byli jejich fanoušky. Depeche Mode píší skvělé písně,
text je vždy úžasný, ale nejvíce je vyjádřeno v jejich skutečném rockovém duchu,
v kombinaci s jejich tajemností a temnotou." Gore byl verzí Never Let Me Down
Again od Smashing Pumpkins nadšen: „Myslím, že je přímo brilantní. To jsem
skutečně neočekával. Myslel jsem, že to udělají rockové a ostré, ale zní to
bezstarostně, jemně. Což si myslím, je velmi dobré.“ God Lives Underwater
jsou na desce zastoupeni skladbou Fly On The Windscreen: „Když jsme s kolegou
Davidem poprvé začali dělat společně hudbu, tak nám bylo 15 let. A Depeche
Mode byla naše skupina. V té době oni byli našimi Beatles. Depeche Mode byli
kapelou, kterou jsme slyšeli všude. Beatles a podobné hvězdné kapely se nám
také líbí, ale už to není ono. U Depeche Mode jsme prožívali jejich vývoj. Líbili
se nám jejich skvělé písničky a dobré zvuky, které nezněly jako od někoho
jiného. To inspirovalo mě a Davida, abychom založili skupinu." říká Jeff Turzo
z kapely God Lives Underwater. Failure nahráli Enjoy The Silence a legendární
The Cure World In My Eyes.

Robert Smith k tomu podotkl: „Za posledních 13 let Depeche
Mode získali skvělý styl. Od jejich inovačního používání neobvyklých zvuků přes
tajuplné, citové texty až po hudební preciznost k jejich okamžitě rozpoznatelné
grafické a vizuální image. Jsou jednou z jedinečných kapel. Udělali také pár
skvělých skladeb. Sáhl jsem do dob desky Violator, protože ho považuji za
zlomovou nahrávku Depeche Mode. Byl jsem nadšen érou Violator. Považuji tu
desku za jednu z nejdůležitějších tohoto století. Opravdu mám rád Depeche
Mode a album Violator bylo skvěle zaranžované a není problém zapamatovat si
jej. V jeho zvucích se skrývá něco víc, co se těžko popisuje, opravdu je to dobré
album. Pro mě bylo problémem rozhodnout se mezi World In My Eyes
a Walking In My Shoes, protože tyto dvě skladby jsou moje oblíbené a myslel
jsem si, že se umím svým hlasem dostat do hloubky těchto skladeb a podat je
mým způsobem. Nakonec jsem se našel ve World In My Eyes". Není bez
zajímavosti, že právě The Cure zjišťovali, zda by se k nim Alan Wilder nechtěl
přidat: „Ano, bylo to spíše nesmělé přešlapování, než přímá otázka. Nejprve
jsem si myslel, že je to vtip, ale byl jsem ujištěn, že je to myšleno vážně. Daryl
Bamonte se mně zeptal. Jenže to bylo poslední, co jsem chtěl dělat, bylo se
přidat zase k nějaké kapele.“

Další skladbu z kompilace For The Masses – Policy
Of Truth si vybrala kapela Dishwalla a baladu Somebody zazpívala a nahrála
původně grungová kapela Veruca Salt, něžný hlas zpěvačky má, ale velmi blízko
k původní verzi skladby. Everything Counts si vzali do práce Meat Beat Manifesto.
Shake The Disease zase Hooverphonic, Frank Duchene: „Shake The Disease je
jedna z introvertnějších skladeb Depeche Mode. Jediná další písnička, která má
takovou intimitu je Somebody. Bylo dobré vidět, jak je naše verze méně temná,
ale přesto stále velmi osobní. Chtěli jsme dosáhnout stejného splynutí
elektroniky a hlasu, ale tentokrát s malým smyčcovým kvartetem a rozdílným
přístupem v mixování, takže jsme udělali pro 80. léta netypickou nahrávku.
Doufám, že se líbí." Master And Servant si vybrali Locust, Shame alternativní
kapela z Tennessee jménem Self. Dave Wyndorf z Monster Magnet, kteří udělali
coververzi Black Celebration říká: „Vyrostl jsem s Depeche Mode a lichotí mi,
když mohu být v této kolekci." Waiting For The Night nahráli housoví Rabbit In
The Moon z Floridy a I Feel You liverpoolští Apollo 440. Opravdu zdařilá je
verze skladby z A Broken Frame - Monument od GusGus, Biggi Veira říká: „Když
mi kamarád pustil Depeche Mode, byla to láska na první poslech. 12" verze
jejich singlů Leave In Silence, Get The Balance Right a Love In Itself byly první,
které se staly u mne oblíbenými. Když za námi přišli s nápadem nahrát skladbu
pro tributové album, nebylo co řešit. Neviděl jsem se, jak přidávám něco ke
skladbám typu Everything Counts či People Are People. Vybral jsem k předělání
píseň Monument z jejich druhého alba, to patří k mým oblíbeným." Poté
přichází dva vrcholy celé kompilace. Alternativní, spíše v metalových vodách
lovící formace Deftones ze Sacramenta, jednoznačně odhalila, že Goreho
skladby znějí naléhavě a silně v jakémkoliv aranžmá, i s ostrými kytarami, zpěvák
Deftones Chino Moreno říká: „K nahrání jsem si vybral To Have And To Hold,
protože jsem se jednou probudil v autobuse a cítil jsem se velmi špatně. Potom
přišlo To Have And To Hold a já si přečetl text a bylo mi lépe. Depeche Mode
je jedna z mých oblíbených kapel a myslím, že to nejlepší od nich ještě přijde."
Závěr celé kompilace patří německým Rammstein, kteří monumentální hymnu
Stripped obnažili až pornografickým způsobem. Rammstein v rozhovorech
uváděli, že jediné co se v mládí v jejich domovské NDR dalo pořádného dělat,
bylo poslouchat muziku Depeche Mode.

Depeche Mode se chystali na nové turné, poprvé od roku 1982 bez Alana
Wildera. Ještě než se kapela vydala na cesty, rozhodl se Dave Gahan požádat
svou přítelkyni Jennifer o ruku: „Řekla "ne". Byli jsme na večeři v New Yorku, a já
měl prsten v kapse. To bylo několik dnů před turné. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli
si mě chce vzít a připravil si prsten do ruky. Řekla "Doufám, že tohle není
nabídka k sňatku. Přece teď jedeš na turné." Pokračovala "Vrať se ve zdraví
zpátky, a jestli budeme spolu mít ještě vztah, tak si o tom promluvíme." To bylo
opravdu šílené.“
Kapela ještě před odjezdem na turné natáčí nový videoklip. Režie se tentokrát
ujímá Brian Griffin, který byl zodpovědný za obaly prvních alb kapely. 2. září
1998 začalo nové turné Depeche Mode nazvané The Singles Tour 1998. Kapela
si přizvala nové podpůrné vokalistky Jordan Baileyovou a Janet Cookeovou.
Bubeníka, známého již z Ultra Parties Rakušana Christiana Eignera: „V roce 1996
pracoval na desce Ultra Dave Clayton a já jsem pro turné 1998 používal
všechny jeho podklady. Vrátil se ze studia a říkal mi “Depeche Mode hledají
bubeníka, protože by ho rádi měli na turné”, řekl jsem, že to zní dobře. Setkali
jsme se a Dave Gahan mě neskutečně potěšil. Zahráli jsme jednu dvě písně ve
zkušebně, otočil se ke mě, objali jsme se a řekl: “trvalo nám 15 let najít
bubeníka” To bylo jako “vítám tě". Opravdu velmi milé.“

Kapela také přizvala klávesistu Petera Gordena: „Nebyl jsem příliš obeznámen s jejich katalogem,
znal jsem jejich singly, jako kdokoliv jiný a měl jsem Violator ve sbírce. Takže bylo
pro mne docela překvapující, když jsme začínali koncertovat a já jsem viděl
reakce a oddanost jejich fanoušků a to všechno kolem. Rozhodli se jet šňůru tři
měsíce, protože si nebyli jisti, jak věci půjdou. Bylo to kompletně nové sestavení,
Alan tam nebyl, živé bicí, Dave se stával čistým. Ale dostali jsme se do toho, jako
bychom tak hráli vždy.“ Pódium byla opět práce Antona Corbijna, který
tentokrát opustil megalománii a pompéznost Devotional scény a navrhl velmi
jednoduché pódium, kterému dominují písmena D a M, s projekcemi v kterých
se Gahan, Gore a Fletcher prochází v převlecích jiných hvězd, jako je Freddie
Mercury, Slash, Beatles či robot ala Kraftwerk.

Gahan: „Spíše preferuji menší produkci a opravdovou kapelu. Mít na pódiu skutečně hrající muzikanty.“
První show v estonském Tartu navštíví 12 000 diváků, kteří již půl hodiny před
začátkem koncertu skandují vytrvale jméno kapely. Jak oddané fanoušky
Depeche Mode mají je znatelné i druhý den po příletu do lotyšské Rigy. Stovky
skupinu vítají kapelu již na letišti. Lotyšská televize doslova stopuje kroky
Martina Gorea po městě a dokonce vysílá, jak mozek Depeche Mode obědvá
v jedné z restaurací. 5. září poprvé v historii vystupují Depeche Mode v Moskvě,
v obří halové aréně se tlačí více než 30 000 fanoušků. V půli koncertu říká Gore
svému kytarovému technikovi Jez Webbovi, že lidé v prvních řadách vypadají
sklíčeně. Teprve později zjišťuje, že ochranné bariéry popadaly a tak vojáci ruské
armády brání pódium vlastními těly. Druhý den si kapela prohlíží Rudé náměstí
a další památky ruské metropole. 7. září vystupují Depeche Mode v SKK Arena
v Petrohradě. V aréně se mezi fanoušky objevuje také producent Flood, v té
době žijící v tomto ruském městě. Po vystoupení se zdraví s kapelou v zákulisí.

V ten den také vychází nový singl Only When I Lose Myself, který
předznamenává chystanou singlovou kompilaci. Gore: „Only When I Lose Myself
je pomalou baladou. Pro nás možná až moc pomalá. Má ale velmi dobrou
atmosféru, trochu zvláštní.“ Gahan: „Je pokračováním toho co jsme dělali na
Ultra. V průběhu nahrávání posledního alba jsem byl velice spokojen s výrazem
svého hlasu. Cítil jsem, že je to něco, co ze mě opravdu vychází. Nové písničky
se navíc staly výzvou k dalšímu zlepšení, protože se mi před Ultra zdálo, že už
dlouho stojím na místě. Slova ke skladbě Only When I Lose Myself sice napsal
Martin, ale zní přesně tak, jak text cítím já. Myslím, že se navzájem hodně
ovlivňujeme. Také proto Depeche Mode stále fungují.“

Videoklip natočil Brian Griffin. Jeho klip tu zvláštnost skladby, o které mluví Martin Gore, ještě více
zdůrazňuje. Video provádí diváka zvláštními místy, kde každý s lidí trpí nějakým
z druhů šílenství. Všichni vystupují v párech. Až na scénu v polovině videoklipu,
kdy mladá žena stojí uprostřed silnice a pozoruje auto, které se vznáší poblíž ní.
Možná pro mnohé na první pohled nepříliš stravitelný videoklip, přesto se
rozhodně řadí k těm nejlepším, které Depeche Mode natočili. Na obalu singlu
je fotografie od Ricka Guesta, na níž je lampou osvětlený pokoj, a zářící televizní
obrazovka. Singl přináší vedle titulní písně další dvě skladby – Surrender, píseň
s vokálem Dave Gahana, původně se tato skladba jmenovala Tempt. Druhou je
instrumentální skladba Headstar. Všechny skladby byly nahrány během přípravy
alba Ultra v londýnském studiu Eastcote a mixovány v Abbey Road Studios.
Smyčce v písni Only When I Lose Myself sestavil a nahrál Richard Niles. Remixy
připravili Danny Briottet (Subsonic Legacy Remix), hip-hopový producent
japonského původu Daniel M. Nakamura (Dan The Automator Remix) Gus Gus
Depeche Mode (Gus Gus Long Play Mix a Gus Gus Short Play Mix). Surrender remixovali Catalan
FC (Out of Reach Mix) a Headstar techno producent Luke Slater (Luke Slater
Remix). Aby to nebylo málo, na extra limitované edici XLCD je remix World In
My Eyes od Safara Bakea (Safar Mix) a pravděpodobně se podařilo konečně
lidem od Mute očistit od přebytečných samplů i remix DJ Shadowa skladby
Painkiller (Kill The Pain Mix - DJ Shadow Vs Depeche Mode). V pořadí 35. singl
Depeche Mode vydaný ve Velké Británii, vstoupil do hitparády 19. září na
17. pozici.

Depeche Mode mezi tím pokračovali v turné. Po vystoupení
v Helsinkách, následuje show v dánské Kodani. Kapela si pochvaluje skvělou
atmosféru v publiku. Na vystoupení i v zákulisí se objevují skandinávské hvězdy,
například Ace Of Base. Depeche Mode dostávají pozvání na afterparty dánské
taneční skupiny Aqua, s díky odmítají a místo toho navštěvují vystoupení Tima
Simenona v Country Clubu. Po vystoupení ve Švédsku přilétají Depeche Mode
14. září do Prahy. V 18h vystupují ze speciálu na Staré Ruzyni a míří do hotelu
Renaissance.

Druhý den počasí ukazuje svou nepříliš vlídnou tvář. Chvílemi déšť
a chladno. Před pražskou Sportovní halou se přesto po celý den shromažďují
skupinky fanoušků Depeche Mode. Lístky na vystoupení byly vyprodány již dva
měsíce předem. Fanouškům uvnitř haly zkracuje čekání Tim Simenon, jehož
hudební set mnoho fanoušků ani nepostřehne, zato agresivní elektronická
hudba předkapely Purity, vzbuzuje v publiku negativní reakce. Příznivci skandují
jméno hlavních hvězd, jiní si zakrývají uši. Čekání je u konce se strojovým
rytmem úvodního intra Painkiller. MF Dnes: „Namísto nostalgického
obecenstva, vzpomínajícího na středoškolská léta, bylo patnáctitisícové publikum
protkáno dítky, jež těžko mohla vyrůstat na kultovní vlně Depeche Mode první
polovině minulé dekády. Přesto i nejmladší fandové odzpívali takřka kompletní
texty písní. Sportovní Hala byla homogenní hmotou vzývající svou ikonu. Ta se
na decentním jevišti - rámovaném červenou divadelní oponou s nevelkou
videoprojekcí, obklopenou obřími světelnými iniciálami DM - objevila krátce
před jedenadvacátou hodinou. Nástupu předcházelo nedlouhé instrumentální
intro provázené světelnými efekty; to už hala explodovala v nadšených ovacích.“
S prvním singlovým hitem A Question Of Time už se dalo hovořit o šílenství,
fanoušci skáčou jako o život a hala se doslova otřásá. Gahanovy pohyby nejsou
tak plynulé, ale je to obrovský pokrok. Jeho hlas není také v excelentní formě,
také skupina zrušila před koncertem všechny rozhovory díky nachlazení, které
si zpěvák přivezl ze Skandinávie. Ale v publiku nikdo chyby na vystoupení
nehledá. Tisíce mladých lidí se směsí nadšení, extáze a prosté radosti zírají
k pódiu. Tam se pohybuje jejich idol, ikona, o které si mysleli, že nepřežije své
drogové šílenství. Teď byl pár metrů od nich a byl očividně překvapený
a potěšený, jakého přivítání se mu v Praze dostalo.

Honza Dědek z MF Dnes napsal: „Stačilo, aby se ke konci vystoupení ozval strojový rytmus jednoho z hitů
Enjoy The Silence a hala navzdory názvu propukla v řev. A když následovala
hymnická Personal Jesus, Gahanův hlas takřka zaniknul ve zpěvu davu. V tu chvíli
jakoby reakce publika přesáhly hranice pouhého fanouškovství a staly se
projevem fanatismu. Kotlem nejvěrnějších a nejdivočejších posluchačů byl
tentokrát celý sál. Podobné vytržení snad zažila hala naposledy v roce 1985,
když českoslovenští hokejisté porazili ve finále mistrovství světa Kanadu.“ Ani
další recenzent z Práva nemohl atmosféru v publiku přehlédnout: „Spíš setkání
vyznavačů jakéhosi kultu než "obyčejný" koncert připomínalo včerejší
vystoupení Depeche Mode. Do posledního místa vyprodaná Sportovní hala
sledovala koncert ve stavu vytržení, připomínajícím spíš náboženský obřad. Jeho
hlavním ceremoniářem pak byl vokalista David Gahan, tu zachmuřeně trpící,
jindy na sebe beroucí podobu dramatického mesiáše.“

Skvělého pražského publika si všímají i spolupracovníci kapely, kytarový technik Jez Webb: „Obrovský
dav, který vnikl do haly, je hlučný až do konce. Správně hlučný koncert, který se
líbil celé kapele.“ Jody z tour managementu kapely napíše: „Koncert v Praze byl
fantastický, kapela byla v nejlepší formě a jejich vystoupení bylo dosud jedním
z nejlepších. Reakce publika (všech 16 000) byla brilantní, fanoušci zpívali
všechny písně.“ Tim Simenon po koncertě vystupuje jako DJ v pražském klubu
Roxy. Depeche Mode v Praze odehráli standardní setlist, který na turné téměř
nemění, aktuální singl Only When I Lose Myself, singly z Ultra - It's No Good,
Useless, Home, Barrel Of A Gun, ze Songs Of Faith And Devotion - I Feel You,
Walking In My Shoes, Condemnation, In Your Room, Violator - World In My Eyes,
Policy Of Truth, Personal Jesus, Enjoy The Silence, pouze jediný singl z Music For
The Masses - Never Let Me Down Again, z Black Celebration - A Question Of
Time, Stripped, A Question Of Lust, z dob Some Great Reward – Somebody
a z debutové desky závěrečnou skladbu koncertu Just Can't Get Enough. Po
Praze Depeche Mode vystupují ve Vídni a dvě noci po sobě v berlínské
Waldbühne. Po koncertě ve Stuttgartu jsou Gahanovy hlasivky ve špatném
stavu a kapela je nucena zkrátit koncertní setlist, během vystoupení v Curychu
uprostřed skladby It's No Good je jasné, že všechno není v pořádku. Gahanův
hlas začíná selhávat. Mezi písničkami je mu servírován horký med s citrónem až
do té chvíle, kdy Gore přebírá zpěv na několik skladeb. Celé to podle týmu
kapely připomíná zápas v boxu, kdy se Gahan potácí ve svém rohu, aby si
odpočinul. Několik bonbónů, nátěrů a tišících čajů a vrací se zpět, aby zakončil
koncert. Přesto tři skladby skupina vynechává Condemnation, Stripped a I Feel
You.

Během přesunu do Boloni, se Gahanovy hlasivky uzdravují, ale oba
koncerty v Itálii (Boloňa, Milán) mají rovněž zkrácený setlist o Condemnation
a I Feel You. 28. září vychází kompilace singlů The Singles 86–98, doprovázená
kolekcí videoklipů. Sbírka singlů 10. října okupuje 5. místo britského žebříčku
a mezi dvaceti nejlepšími se drží po celé tři týdny. Koncerty v Anglii již jsou
znovu kompletní. Kapela je v domácím prostředí, čeká ji několik vyprodaných
show a pár hvězd v publiku. Velký fanoušek Depeche Mode, fotbalista Gary
Lineker je k vidění na koncertech ve Wembley, stejně jako frontman kapely
Madness – Suggs. A celkem nečekaně se na koncertě Depeche Mode objevuje
fyzik, geniální Prof. Stephen Hawking se svou rodinou. Lucasiánský profesor,
muž fascinován černými dírami a temnou hmotou na svých webových
stránkách o koncertě uvádí: „Byl to skvělý koncert. Měli tolik opravdové
energie, nemyslím, že by mnoho lidí čekalo, že mne tam uvidí, ale já jsem byl
moc potěšen, že jsem na jejich koncertě mohl být. Byl jsem velmi blízko
reprobeden, takže mi řinčelo v uších ještě dalších 24 hodin."

Po prvním koncertě ve Wembley pořádá kapela party pro blízké přátele
a spolupracovníky. Zábavu zajišťovali 'Peter a Lee'. Duo vytvořené z Martina Lee
Gorea, který zpíval a Petera Gordena, který dělal doprovod za klavírem. Úplně
na konci bez přípravy vstal, zazpíval a zatančil Dave Gahan Singing in the Rain
a sklidil velké ovace. Z Anglie se kapela vrací do Německa. 5. října se odehrává
první z koncertů v Kolíně nad Rýnem. Přítomny jsou kamery hudební stanice
MTV. Ta jej po editaci odvysílá ve zkrácené hodinové podobě, včetně reklam. Po
koncertě Martin Gore pořádá jedno ze tří svých hotelových vystoupení, pro
spolupracovníky a pár fanoušků – hraje a zpívá písně nejen Depeche Mode. Díky
několika příznivcům jsou tato vystoupení zaznamenána a známá pod názvem
Piano Session. Podobná vystoupení Gore uspořádá ještě v Mnichově
a v Hannoveru. Mezitím Depeche Mode vystupují v pařížské Bercy, poté se vrací
znovu do Německa a s Evropou se loučí ve Španělsku vyprodanými koncerty
v Zaragoze, Barceloně a San Sebastianu. Na trhu se objevuje reedice prvního
singlového výběru The Singles 81-85. Ta dosahuje 57. pozice ve Velké Británii.
Ve Spojených státech se kapela i s celým týmem objevuje 25. října. S novou
předkapelou. Purity je nahrazena Stabbing Westward. O dva dny později
otevírají americkou část turné ve Worcesteru ve státě Massachusetts.
Vyprodaný koncert pro 12 000 fanoušků je skvělou předehrou pro dvě
vystoupení v newyorské Madison Square Garden. V New Yorku skupina testuje
během zvukové zkoušky nová aranžmá pro skladbu In Your Room, kterou hodlá
předvést v show Davida Lettermana. Druhou noc kapela vystupuje znovu ve
stejné hale, na afteparty po koncertě se v klubu LOT 61 objevují další populární
hudebníci - Moby, Sasha, Michael Bolton, Billy Myers.

Druhý listopadový den vystupují Depeche Mode v televizní show Davida Lettermana s písní In Your
Room. Velmi úspěšné vystoupení za přítomnosti dalších hostů, herce Sira
Anthony Hopkinse a amerického astronauta, druhého člověka, jehož noha
vstoupila na povrch Měsíce - Buzze Aldrina. Nutno připomenout, že Hopkins
patří mezi nejoblíbenější herce frontmana Depeche Mode.

Poté se kapela přesouvá ke dvěma vystoupením do Kanady (Toronto, Montreal). Po
vystoupeních v Clevelendu, Auburn Hills a Washingtonu, vystupuje na slunné
Floridě. Na třech vyprodaných koncertech v Miami Arena, Orlando Arena a Ice
Palace v Tampě hrají Depeche Mode dohromady pro 50 000 fanoušků. Nadále
křižují Spojené státy, až v Boise, ve státě Idaho připraví malou změnu v setlistu,
kdy skladbu Stripped nahrazují písní Behind The Wheel. Ve Vancouveru k ní
přiřazují A Question Of Lust a v Seattlu Sister Of Night, v podání Marina Gorea.
Ten v Sacramentu zazpíval A Question Of Lust pouze s akustickým doprovodem.
12. prosince jsou Depeche Mode hlavními hvězdami, tradičního vánočního
koncertu rádia KROQ v The Shrine Auditorium. Depeche Mode hrají zkrácený
setlist z turné, v upraveném aranžmá. Úvod obstarává Barrel Of A Gun, Policy Of
Truth, It's No Good, Walking In My Shoes. V akustickém provedení Depeche
Mode předvádějí dvě písně s Gorem na vokálu: Sister Of Night, A Question Of
Lust. Na pódium se vrací Gahan a kapela hraje akusticky největší hit Enjoy The
Silence, následuje In Your Room, Behind The Wheel, Personal Jesus. Před poslední
Depeche Mode skladbou přichází na pódium Billy Corgan, frontman Smashing Pumpinks a začíná
zpívat Never Let Me Down Again, Dave Gahan se posléze k němu přidává
a vzniká skutečně originální verze této skladby. Po vystoupení je v zákulisí
narváno. Velká skupina lidí se snaží nacpat do oblasti, kde jsou Depeche Mode,
včetně Antona Corbijna, Benna Stillera, členů kapely Hole, Billy Corgana a mnoha
dalších. Depeche Mode jsou v Kalifornii legendou. Což dokázalo i všech pět
posledních koncertů turné. Na konci druhé show v losangeleském Inglewoodu,
se v hale Forum objevuje v zákulisí zpěvačka Madonna, aby se pozdravila
s Depeche Mode.

Poslední show se odehrává před 19 000 fanoušky v hale
Arrowhead Pond v Anaheimu. Protože to byl poslední předvánoční koncert
turné, dovolil si Peter Gordeno malý žertík, když během Never Let Me Down
Again podstrčil tradiční vánoční melodii God Rest Ye Merry Gentlemen. Na úvod
Enjoy The Silence, Gahan všem popřál: „Jen tak mimochodem, Šťastné a veselé
Vánoce" a při Personal Jesus se Chris z předkapely Stabbing Westward připojil
na pódium k Janet a Jordan, aby zazpíval vokály. Po druhém přídavku, po skladbě
Just Can't Get Enough přišel Andrew Fletcher k mikrofonu a řekl: "Děkujeme
dámy a pánové. Byli jste skvělé publikum. Líbilo se nám v Jižní Kalifornii. Toto bylo
po dlouhé době jedno z nejšťastnějších turné Depeche Mode a existuje malá
šance, že bychom se mohli vrátit. Chtěl bych poděkovat skupině. Christian Eigner
za bicími, Peter Gordeno, Janet a Jordan a Andrew Philpott, který dal dohromady
celé programování pro toto turné. Nezmíněný hrdina. Teď přejdeme
k opravdovým hvězdám celého turné. Počínaje mnou (kapela se směje) až
k Daveovi." Končí Fletcher svůj monolog. V podstatě měl pravdu. Bylo to
dokonce možná nejšťastnější turné této kapely vůbec. Daniel Miller: „Bylo to
neskutečně perfektní, první turné co se Daveovi dařilo lépe a každý byl zpět ve
formě. Protože to bylo “Best Of” turné, kdy nejsi zaměřen na žádné album, tak
myslím, že to bylo odlišné a vzrušující.“ Gore: „Naše publikum je vždy báječné,
ale myslím, že když jsme hráli všechny singly, tak to bylo jako jedna velká oslava.
Fletcher: „Zkusili jsme to udělat bez Alana. Vždy jsme věděli, že to můžeme
zvládnout, ale tady jsme to vyzkoušeli.“ Gore: „Samozřejmě je to velká neznámá,
když začneš pracovat jiným způsobem. Bez jednoho z klíčových elementů,
myslím, že my všichni jsme byli výsledkem skutečně potěšeni. Tím že ještě
dokážeme tolik dosáhnout.“ Komentovali členové Depeche Mode toto období
s odstupem deseti let...