Financial Times: Ten pátý z Depeche Mode

Jsem unavený, ale připravený na zítřejší večer," říká kytarista, hlavní autor písní a občasný zpěvák Depeche Mode Martin Gore. Připravuje se na koncert kapely v amsterdamském Ziggo Dome, který mu nabídl možnost zastavit se v ateliéru jeho přítele Antona Corbijna, nizozemského fotografa, videoartisty a filmového režiséra. Prostor je prázdný, až na jasně červený jukebox v rohu, který se dvěma prsty vymyká minimalistickému prostředí - jeho nabídka se pohybuje od The Everly Brothers po Arethu Franklin.

Jedenašedesátiletý Gore, oblečený v černém a opálený jako Kaliforňan (v Santa Barbaře žije už asi 23 let), je ve městě na evropské části turné Memento Mori - světovém turné po stadionech pojmenovaném po patnáctém studiovém albu kapely, které přitahuje vyprodané davy. Je to hořkosladký okamžik na 43 let trvající rock'n'rollové cestě Depeche Mode - pro Gorea a frontmana Davea Gahana je to první turné bez klávesisty Andyho Fletchera, který loni zemřel. Memento Mori je věnováno "Fletchovi", jednomu z basildonské čtveřice (k níž patřil i Vince Clarke, pozdější člen Erasure), která před více než 40 lety v Essexu založila Depeche Mode.

Prostor je prázdný, až na jasně červený jukebox v rohu, který se dvěma prsty vymyká minimalistickému prostředí - jeho nabídka se pohybuje od The Everly Brothers po Arethu Franklin.

68letý Corbijn je "pátým členem Depeche Mode". Je dlouholetým kreativním ředitelem kapely a v příštím roce se stane součástí víru, který ovládne jejich životy. Je známý také jako tvůrce některých z nejikoničtějších černobílých portrétů na světě: kromě spolupráce s Depeche Mode se proslavil snímky Joy Division a U2. Ve vedlejší místnosti jsou poslední krabice určené pro jeho nejnovější výstavu Artists & More Artists, která probíhá souběžně s fotografickým festivalem Rencontres d'Arles na zámku La Coste tento měsíc. Jedná se o kurátorskou výstavu 40 velkoformátových snímků hudebníků s jejich nástroji, z nichž některé byly dosud neviděné a jiné vzácné. "Vždycky jsem měl pocit, že fotografovat kytaristu s kytarou je příliš okaté," říká Corbijn s holandskou libozvučností. "Ale našlo se několik výjimek: Elvis Costello a Johnny Cash..."

Mezi Corbijnovy objekty patří někteří z nejslavnějších hudebníků v panteonu, ale on sám se raději za "rockového fotografa" nepovažuje. "Snažil jsem se nemít život plný opakujících se zážitků. Pracoval jsem s mnoha hudebníky, ale i s mnoha jinými lidmi. Velmi rád například fotografuji malíře, protože v hloubi duše bych chtěl být jedním z nich. Opravdu mě zajímá plátno a to, jak se z ničeho stává něco."

V průběhu let se Corbijnova tvorba ubírala mnoha tvůrčími směry: nejprve k hudebním videoklipům (Depeche Mode, Nirvana, Coldplay, The Killers), poté k filmové režii. Mezi jeho filmy patří kritikou hodnocený Control (2007), životopisný film o Ianu Curtisovi z Joy Division. Jako plachý muž si nikdy nepředstavoval, že by "mohl být na place s padesáti lidmi. Ale pak byl ten scénář jediný, kterého jsem se odvážil ujmout, protože jsem Iana znal - byl jsem jeho fanoušek."

Control mu přinesl další filmové nabídky z Hollywoodu: od té doby režíroval filmový thriller Američan (2010) s Georgem Clooneym v hlavní roli a Nejhledanější muž (2014). V Americe právě vyšel jeho dokument Squaring the Circle (The Story of Hipgnosis) - pohled na kultovní obaly alb designérského studia Hipgnosis ze 70. let - a ještě letos začne natáčet nový filmový projekt Švýcarsko o spisovatelce Talentovaného pana Ripleyho Patricii Highsmithové s Helen Mirrenovou.

Corbijn a Gore ušli v hudbě dlouhou cestu, ale oba stále vzpomínají na své první zkušenosti s kamerou a kytarou. "Hudba mě fascinovala od mých jedenácti let, protože naznačovala svobodu a liberální způsob života, který jsem nezažil, když jsem žil v nábožensky založené rodině na ostrově," říká Corbijn. Vzpomíná, jak si půjčoval otcův fotoaparát, aby mohl pořizovat snímky místních kapel, a věřil, že ho to vyzbrojí sebevědomím, aby se dostal blíž k pódiu. "Všichni v mé rodině byli faráři. To mě nelákalo, tak jsem přemýšlel, že se stanu misionářem, abych mohl alespoň cestovat. Ale když mi bylo dvanáct, přečetl jsem si v novinách, že na Nové Guineji kanibalové snědli dva misionáře - a to byl konec toho snu!" Oba muži propuknou v smích. Corbijn neustále vtipkuje.

Zveřejnění některých jeho fotografií v nizozemském časopise vedlo k novým ambicím. "Tehdy jsem věděl, co budu dělat," říká. V době, kdy se v roce 1981 setkal s Gorem a Depeche Mode, byl Corbijn oficiálním fotografem NME.

Byl to jiný časopis, Disco 45, který pomohl povzbudit třináctiletého Gora, aby začal psát hudbu. "Někdo mě naučil pár akordů na kytaru a já si ten časopis kupoval, protože v něm byla všechna slova. Seděl jsem celé hodiny ve svém pokoji a učil se je hrát. Bylo to skvělé vzdělání v psaní písní," vzpomíná. Poučné bylo i objevení matčiny sbírky alb: "Měla staré rock'n'rollové věci: Elvise a Chucka Berryho... a nějaké doo-wopové věci, které jsem si donekonečna přehrával. Předpokládám, že s Antonem a fotografováním je to stejné, ale když se ohlédnu zpět, měl jsem v životě jen jednu velkou vášeň: hudbu."

Tato vášeň pomohla formovat skupinu Depeche Mode - jednoho z průkopníků pop-elektronické hudby. "Myslím, že jsme hudebně předběhli svou dobu," říká Gore skromně, když se ho ptáme na nadčasovost písní skupiny, které, jak Corbijn poznamenává, jsou neustále osvěžovány. "To, co se tehdy dělo, byl pro mě pravý význam alternativy - zejména v letech 83 až 90, než se více zkomercionalizovala. Mohli jste si dělat, co jste chtěli," říká Gore, kterému stejně jako Corbijnovi hudba pomohla překonat sklon k plachosti. "Bojoval jsem se vztahy, takže pro mě bylo jednodušší psát než něco dělat," říká.

Možná je překvapivé, že Corbijn v začátcích neměl rád Depeche Mode. "Od té doby jsem si to vynahradil," žertuje. "Říkal jsem si, že mě baví vážná hudba, a myslel jsem si, že Depeche Mode jsou pro mě příliš populární."

Gore opáčí: "V té době pro mě byli příliš populární!"

Ani Gore nebyl vždy ochotným účastníkem Corbijnových videí. "V začátcích jsme to dělali neradi, ale jak to pokračovalo, zjistili jsme, že ty věci jsou trochu vážnější."

Corbijn přikyvuje. "Trvalo to nějakou dobu, než se to vyvinulo. Dave byl takový přirozený herec, což bylo skvělé, protože všechny příběhy mohly být vyprávěny skrze něj a Martin hrál klidnější roli."

Gore souhlasí: "Ano, David je skvělý frontman. Na pódiu opravdu pracuje na svém řemesle - ví, jak rozproudit dav. Je to vidět na koncertech, které jsme dělali, na konci jsou z nich obrovské oslavy."

Corbijn přičítá dlouhověkost kapely z velké části transmutativní kombinaci Goreova písničkářství a Gahanova showmanství. Přiznává však, že se na této alchymii podílel i on sám. "Když jsme po roce 86 začali natáčet více videoklipů, uvědomili jsme si, že moje vizuální stránka a hudba spolu dobře fungují - měli jsme příbuzný přístup. Myslím, že jsem svými snímky něco změnil, protože jsem je natočil jako oduševnělou kapelu."

Corbijnův jedinečný vztah s kapelou - dostal tvůrčí carte blanche - se promítá do jeho fotografií a stal se nečekaným kronikářem celé řady různých kapel. "Je zajímavé, co mám s Depeche Mode a U2, protože fotografuji lidi po neuvěřitelně dlouhou dobu. To je opravdu zajímavé, protože je to stejné téma, ale dělám s ním různé věci."

Co si Gore myslí o Corbijnových fotografiích? "Hodně se mi líbí Antonova práce, samozřejmě," usmívá se drze. Corbijn se směje. "Díky. No tak, John Lee Hooker..." Gore pomalu přikývne. "Jo, John Lee Hooker, Tom Waits, Ian Curtis, John Lydon."

Jedním z obrazů, který Corbijna zaujal, je portrét Nelsona Mandely. "Málokdy fotím lidi, kteří se usmívají, ale on se smíchem opravdu proměnil," říká o výrazu zesnulého jihoafrického prezidenta, který je radostnou anomálií v jeho náladovém, grafickém repertoáru. "Vždycky jsem chtěl, aby mě brali jako velmi vážného fotografa, a součástí toho, jak jsem to vyjádřil, bylo, že jsem své snímky tiskl opravdu tmavě. Vždycky mi připadalo příliš dočasné, když se lidé smáli." Jeho slova mi připomínají Goreův citát o tom, že veselá hudba je příliš falešná a nereálná.

Johnny Cash byl pro fotografa převratem. "Vzpomínám si, že jsem ležel v hotelu v New Yorku na posteli, když zazvonil telefon a ten hlas řekl: 'Ahoj, tady Johnny Cash' [napodobuje jeho americkou výslovnost]." Corbijn byl pozván do domu country zpěváka a skladatele kvůli natáčení videa. "Během polední pauzy jsem se přistihl, že jdu do jeho domu, kde jeho jamajský kuchař připravoval kuře. Byl jsem vegetarián, ale řekl jsem si: 'Přece nebudu sedět v domě Johnnyho Cashe a nesním jeho kuře', tak jsem prostě kousek ochutnal." Martin, kolega vegetarián, vyprskl smíchy. "Byl to skvělý, skvělý člověk," dodává Corbijn. "Chci říct, že nahrál jednu z Martinových písní."

Gore se ušklíbne: "Jo, nevěřil jsem tomu, když mi někdo zavolal a řekl: 'Právě jsem slyšel Johnnyho Cashe, jak v rádiu zpívá "Personal Jesus". Jako Johnny Cash se samozřejmě o svolení neptáte. Ale přišlo mi to skvělé."

Existují další lidé, se kterými chce dvojice spolupracovat.

"S touhle deskou ["Ghosts Again"] jsem měl štěstí, protože mě oslovil Richard Butler [z The Psychedelic Furs] a dopadlo to opravdu dobře," říká Gore."Zeptal jsem se ho, jestli má nějaké texty.Tak mi nějaké poslal, já je zhudebnil a poslal mu je zpátky - a od té doby se to vyvíjelo."¨

Corbijn by rád znovu pracoval s Bobem Dylanem. "Jo, mohl by mi zaklepat na dveře..." říká. "Rád bych si myslel, že bych dokázal udělat lepší snímky Boba Dylana. Už jsem ho jednou fotil, ale byly to jen dva snímky ve dvě nebo ve tři ráno na parkovišti v Clevelandu." A jak to vypadá?

Ale to by Corbijn nemohl jinak. "Tak to prostě chodí. Dostanete pár minut v hotelovém pokoji a musíte to využít. Naučil jsem se dobře využívat nemožné prostory ve svůj prospěch," krčí rameny. "Je dobré, když musíte pracovat zády ke zdi. Rychlá rozhodnutí jsou většinou nejkreativnější..."

29. červen 2023 o 18:17 • Dangerous • Články •

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.

Soukromá zóna

Hlavní navigace

Aktuální srazy

Financial Times: Ten pátý z Depeche Mode

Diskuze