Fletch nás měl všechny přežít. Depeche Mode o smrti, znovuzrození a vzdorování nepřízni osudu.

Dave Gahan, kterého těžce zasáhla smrt klávesisty Andyho Fletchera, pochyboval, zda chce pokračovat - dokud ho neoživily nové písně Martina Gorea. Říkají, že vytěžit ze svého života co nejvíc nebylo nikdy důležitější.

Alexis Petridis, Guardian

Pá 24. února 2023 06.00 SEČ

Jak Dave Gahan s radostí přiznává, byla chvíle, kdy si myslel, že další album Depeche Mode už nikdy nebude. Vlastně, jak říká, byly dvě. První přišel v důsledku pandemie, kdy prošel obdobou velké rezignace rockových hvězd, fenoménu, kdy lidé, kteří uvízli doma, začali přehodnocovat své priority. Na konci roku 2020, mezi první a druhou výlukou, se pokusil koncertovat se svou druhou kapelou Soulsavers ("Nádherné koncerty, ale celé to byl neustálý stav úzkosti - jsi schopný letět? Co se děje zítra?"), ale většinu času strávil doma v USA. Byla to nejdelší doba, kterou kdy strávil mimo cesty.

"Netočil jsem desku, trávil jsem čas s rodinou, přáteli, se svou milovanou kočkou," říká. "Říkal jsem si: Chci tu zůstat. Byl jsem docela šťastný, když jsem poslouchal desky, sledoval prohru Knicks v basketbalu, zapojil kytaru a hrál si s někým jiným, neměl jsem zájem dělat novou hudbu." Usmívá se. "Bylo mi osmnáct, když začali hrát Depeche Mode. Říkal jsem si: to stačí. Měl jsem to dobře rozjeté. Takže když nám zavolal manažer a řekl: 'Je čas', upřímně jsem řekl: 'Jonathane, nevím, jestli to chci ještě dělat'.

Gahan se nakonec nechal přemluvit k návratu, povzbuzen novými písněmi, které mu poslal jeho kolega Martin Gore. Poslední album Depeche Mode, Spirit z roku 2017, bylo ostře politické, což bylo možná jen dobře: měsíc před jeho vydáním se je americký neonacista Richard Spencer pokusil prohlásit za "oficiální kapelu alt-right". ("Je to hajzl," nabídl Gahan s vítěznou bezelstností odpověď.) Naproti tomu šlo o písně, které zasáhly to, co Dorian Lynskey z Guardianu kdysi nazval "nadrženou, morbidní sladkou tečkou", jež je pro Depeche Mode klíčová: písně o sexu, o závislosti, o informačním přetížení a zejména o smrti, přičemž ta poslední je možná nevyhnutelným důsledkem psaní během globální pandemie.

Ve skutečnosti bylo písní o smrti tolik, že Gore navrhl, aby album nazvali Memento Mori. Gahan se těšil, jak na nich bude ve studiu pracovat, "jak ty písničky zpestří, jak je povznese, jak je dostane do stavu, kdy Fletch řekne" - napodobuje chraplavý essexský přízvuk spoluhráče Andyho Fletchera - "'Necháme to být, máme to, co děláte, nekomplikujte to, kurva!". Příjemná část natáčení alba." Najal si trenéra - "sportovního terapeuta, trénuje hráče amerického fotbalu, nesere se s tím" - aby ho dostal do formy na další turné: "Je mi šedesát a nehodlám to tam dělat napůl."

Šest týdnů před nahráváním patnáctého alba Depeche Mode Fletcher náhle zemřel ve svém londýnském domě na disekci aorty. Reakce fanoušků byla ohromující. Bylo mu pouhých šedesát let a Fletch byl navíc oporou kapely: nejméně zasažený její celosvětovou slávou, ten, kdo si zachoval chladnou hlavu na počátku 90. let, kdy Gahan podlehl závislosti na heroinu, která ho málem zabila, Gore propadl alkoholismu a klávesista a skladatel Alan Wilder skončil. Podle Gahana to byla reakce, která se odrážela i uvnitř kapely. "Cože?" říká a kroutí hlavou. "Alan to říkával: 'On nás všechny přežije, jak to s námi jde. Fletch byl vždycky ten stabilní."

Gahan říká, že ho Fletcherova smrt tak ohromila, že ho naplno zasáhla až na pohřbu, když uviděl Daniela Millera, zakladatele Mute Records: muže, který podepsal smlouvu s Depeche Mode jako teenager a zachoval jim důvěru, když jejich hlavní skladatel Vince Clarke po debutovém albu odešel; který, jak říká Gore, "nás nechal experimentovat a růst naším vlastním tempem" a který stále přispívá nápady na jejich alba. "Vešel dovnitř se svou ženou a my s Martinem jsme se postavili a tak nějak jsme se do něj zaklesli, on nás objal a všichni jsme jen... vzlykala jsem. Byli jsme tam jen my tři. Nedokážu to vysvětlit, ale v tu chvíli jsem se úplně zbláznila. Upozornil mě na to: když se seznámil se mnou a s mojí kapelou, byla jsem teenager, právě mi bylo devatenáct. Přemýšlel jsem o tom. Už je to nějakých čtyřicet let. Celý můj dospělý život."

Po Fletcherově smrti Gahan říká, že "na chvíli" byl znovu přesvědčen, že Depeche Mode skončili. "Ale s Martinem jsme si promluvili. Jen jsem mu volal, jak se mu daří, a on na to: 'Jdeme dál, ne? Řekl jsem, že jo. Neváhal jsem ani minutu."

Gore zase říká, že o konci kapely nikdy neuvažoval. "Na chvíli jsem ale zapochyboval o tom, jestli je dobrý nápad pokračovat v našem plánu," říká, "protože jsme měli začít ve studiu šest týdnů po jeho smrti a já jsem si říkal, jestli bychom to neměli trochu odložit. Ale rozhodli jsme se, že pro nás bude asi nejlepší soustředit se na album, na hudbu, na něco, co známe, na něco, co nás odvede od Andyho smrti."

Mnohem víc spolu mluvíme po telefonu, někdy dokonce přes FaceTime. To je něco, co jsme předtím nikdy nedělali.

Nahrávání probíhalo pozoruhodně hladce: rozhodně hladčeji než některá proslulá roztržitá sezení u předchozích alb. "Myslím, že jediná věc, která vzešla z Andyho smrti, je možná, víte, pozitivní," říká Gore, než se mu hlas zadrhne a on to přehodnotí. "Není na tom nic pozitivního. Ale víš, jediná dobrá věc je, že mě to s Davem sblížilo. Musíme se rozhodovat ve dvou, takže si věci vyříkáváme, mnohem víc si telefonujeme, někdy dokonce i přes FaceTime. To je něco, co jsme předtím nikdy nedělali."

Jistě, když se s nimi setkáte odděleně, každý ve svém pokoji v luxusním londýnském hotelu, je těžké nevnímat jejich odlišnosti. Gahan je přátelský a upovídaný a do značné míry rocková hvězda, charismatický a obdařený schopností vypadat mimořádně cool a přitom nosit oblečení, ve kterém by každý, kdo není rocková hvězda, vypadal směšně: kůže, fialově zbarvené sluneční brýle, úzké kalhoty (mírně rozšířené), jeho celočerný komplet doplňují jasně červené špičaté boty z hadí kůže.

Gore mezitím vypadá přesně jako Martin Gore: i ve svých 61 letech je motorkářská bunda a kudrnaté blond vlasy vyholené po stranách okamžitě rozpoznatelná ze stránek Smash Hits 80. let. Je přátelský, ale věcný a méně expanzivní: jak naznačuje Gahan, Gore "nenosí své pocity na rukávu, své pocity nosí vždy ve svých písních". Gore říká, že po Fletcherově odchodu nikdy neuvažoval o změně názvu alba nebo o vypuštění písní o smrti. "Když Andy zemřel, utvrdilo mě to v myšlence, že musíme pokračovat v těchto písních a názvu. Myšlenka, že bychom všichni měli co nejlépe využít svůj čas na Zemi a že je velmi omezený - to je svým způsobem důležité poselství. A teď, když Andy odešel, je to ještě důležitější."

Nicméně Gore přiznává, že je to trochu zvláštní situace: vydat album plné náznaků smrtelnosti necelý rok po smrti spoluzakladatele. "Nechci, aby to znělo příliš new age, ale někdy si při psaní písní říkáte, jestli je tam někde v éteru něco, na co se napojíte. Někdy si sednu a něco napíšu a ono to přijde přirozeně a plyne a já vlastně ani nevím, odkud se ta slova berou. Když se na to podívám, říkám si: Aha, tak o tom to je."

Jak ale Gore i Gahan zdůrazňují, Depeche Mode byli téměř vždy ve zvláštní pozici. Na YouTube najdete klip z dokumentu ITV z roku 1981, který byl natočen právě v době, kdy jejich první velký hit New Life pronikl do Top 20 hitparád. Jsou natočeni, jak dělají věci, které dělaly "futuristické" kapely: hrají na monofonní syntezátory jedním prstem, vyhýbají se staromódní zábavě kvůli arkádové hře ve stylu Space Invaders, vážně diskutují o novém romantickém hnutí. Na jednu stranu je to velmi dobové, ale na druhou stranu je zarážející, jak moc se Depeche Mode zdají být odtrženi od scény, kterou mají reprezentovat. Obyvatelé klubu Blitz si o sobě myslí, že jsou tak trochu ne-U: nejsou to žádní hip-hopeři londýnské scény, ale děti z výrazně nemoderního prostředí Basildonu, a nejsou nijak strašně umělečtí, alespoň podle tehdejších měřítek.

Nadšeně mluví o své lásce k discu a popu a jejich videa vypadají velmi britsky a provinčně - natáčejí se v nevkusných nočních klubech a pobočkách Woolworths -, spíše než smysluplně a vážně a mitteleuropsky. Později se stali obrovskými, ale i to bylo zvláštní. Jejich vrstevníci se stali celosvětově úspěšnými díky velkým popovým hitům nebo díky tomu, že přešli na tradičnější, kytarovější přístup; Depeche Mode to dokázali a zároveň se rychle drželi elektroniky a byli stále podivnější a experimentálnější (jsou snad jedinou kapelou v historii, která prorazila v USA krátce poté, co nastoupila nový hudební směr silně ovlivněný metalovými berlínskými experimentátory Einstürzende Neubauten).