Martin Gore z Depeche Mode o truchlení po Andym Fletcherovi a možnosti pokračování legendárního 101

Pět měsíců po smrti zakládajícího člena oznámila tato průkopnická elektronická skupina nové album a světové turné: Memento Mori

SETH ABRAMOVITCH, Hollywood Reporter

Depeche Mode, které v roce 1980 založila čtveřice synťáky milujících spolužáků z anglického Essexu, se díky své hudbě, která posouvala hranice, stali rockovou hvězdou.

O dvaačtyřicet let později se zakládající členové Martin Gore a Dave Gahan chystají na další zvukové dobrodružství, když vydávají patnácté studiové album Memento Mori a světové turné, které začíná 3. března. Zahrají v několika arénách v Severní Americe (včetně losangeleského Kia Forum 28. března) a poté se vydají do Evropy, kde budou headlinery řady stadionových koncertů.

Tragické je, že jeden z jejich zakládajících členů se jí nezúčastní: Andy Fletcher letos nečekaně zemřel. To, že nové album, které dostalo název dlouho před Fletcherovým odchodem, je pojmenováno podle latinské fráze o "nevyhnutelnosti smrti", dodává projektu nezamýšlený význam.

Jednašedesátiletý Gore se v rozhovoru pro The Hollywood Reporter svěřil se svými úvahami o zármutku a smrtelnosti a se svými vzpomínkami na historickou zastávku turné Music for the Masses v roce 1988 na stadionu Rose Bowl, které se zúčastnilo 60 000 oddaných věřících a která byla zachycena v dokumentu D. A. Pennebakera Depeche Mode: 101.

Jak jste dokázali pokračovat v tvorbě a být produktivní po hluboké ztrátě vašeho přítele a spoluhráče Andyho Fletchera? Protože myslím, že jste byli v polovině alba, když se to stalo?

No, vlastně jsme nebyli uprostřed alba. Měli jsme všechny písničky napsané a už jsme měli nápad na název alba. A s Andym jsme měli začít nahrávat asi sedm týdnů po jeho smrti. Byl velmi nadšený, že může začít znovu pracovat. A pak zemřel. A tak je to prostě velmi smutné, tak nečekané.

Zpomalilo to celý proces, nebo jste se cítili nějak zavázáni k tomu, že to pro něj dokončíte?

Nemyslím si, že bychom opravdu uvažovali o [ukončení] kapely nebo něčem takovém. Myslím, že jsme prostě cítili, že je pro nás asi zdravější pokračovat v rozvrhu, který jsme měli zamluvený. Protože je docela dobré mít něco, na co se můžeme soustředit, a hudba stejně vždycky trochu léčí, jak jednou řekl John Lee Hooker. Takže si nemyslím, že bychom někdy uvažovali o tom, že to nedokončíme. Prostě nám přišlo přirozené se na něco soustředit a dokončit to.

A název, který jste si vybrali ještě před tím vším, je Memento Mori, což odkazuje na nevyhnutelnost smrti. Jaké jsou vaše myšlenky o smrtelnosti?

Důvodem, proč mě ten název opravdu zaujal, byla pandemie a sledování, jak počty mrtvých po celém světě a v Americe stoupají. A také dosažení významných šedesátých narozenin, což mě zasáhlo jako kladivo. Člověk začne více přemýšlet o smrtelnosti. A tuhle větu jsem nikdy předtím neslyšel. Od chvíle, kdy jsem ji uslyšel, jsem si říkal: "To je dokonalé vystižení písní, které máme připravené na tuhle desku." A tak jsem si řekl: "To je dokonalé vystižení." A také to byl velmi silný název.

Řekl jsem několika přátelům, že s vámi budu dělat rozhovor, a stále dokola jsem od LGBTQ přátel slyšel, jak moc jim Depeche Mode pomohli překonat období dospívání. Uvědomoval jste si, že vaše hudba spojuje právě mladé gaye, když jste ji tvořil?

Myslím, že jsme si toho byli vždycky dost vědomi, ano. Zejména v 80. letech, řekl bych, že více. Možná i dál. Nevím přesně proč. Možná to byla věc image. Hlavně v 80. letech byla naše image dost androgynní. A dokonce i potom.

Vrátila se vám vaše image? Říkaly vám nahrávací společnosti: "Nemůžete to trochu vylepšit?".

(Směje se.) Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme vždycky byli, přinejmenším po velmi dlouhou dobu a po celá 80. a 90. léta, na malém nezávislém labelu. Vydávali jsme u Mute Records a Mute měli licence od různých major labelů po celém světě. Takže jsme měli takový deštník, který nás v mnoha ohledech chránil. Mohli jsme také hudebně experimentovat a dělat, co jsme chtěli. Nikdy nám nikdo nedýchal na záda a neříkal: "Tohle nesmíš." A tak jsme si mohli dovolit všechno. [Hudební producent] Daniel Miller, který s námi spolupracuje dodnes, měl v naší kariéře velkou zásluhu a umožnil nám, abychom se mohli přirozeně vyvíjet.

Viděl jsem protichůdné informace o tom, jak jste kapelu pojmenovali. Jaký je oficiální důvod, proč se kapela jmenuje Depeche Mode?

Dave studoval na umělecké škole a opravdu se zajímal o módu a v té době vycházel francouzský časopis Depeche Mode. Takže to byl původně jeho nápad a my jsme ten název tak trochu ukradli z toho časopisu.

Protože se vám líbil jeho zvuk?

Jo, jo. Opravdu. Já nevím. Zní to jako divný příběh, ale lidé se na to moc neptají. S názvy kapel je to legrační. Po určité době je lidé prostě přijmou.

Na začátku vaší kariéry vám jeden fanoušek v Belfastu hodil na pódium roli filmu v obálce s adresou. A vy jste ho na turné vyfotili a poslali mu ho zpátky. A ty se nedávno staly virální. Jeho vdova je dala na Facebook a teď jsou všude. Viděli jste je?

Já ano. Ano, viděla jsem ten příběh.

Vzpomínáte si na to vůbec?

Abych byl upřímný, tak ne, ale dokážu si představit, že se to stalo, protože v úplných začátcích vedla Daveova přítelkyně a moje přítelkyně náš fanklub. A pravděpodobně s námi byli na turné, viděli, jak se to hází na pódium, a asi to udělali jen kvůli nám. To je jen takový odhad. Možná si nepřipisuju zásluhy a možná jsme to udělali, protože jsme byli taky docela mladí a milí.

Když jste ty fotky viděli poprvé - vyvolalo to něco? Co si myslíš, když se vidíš tak mladá a teprve začínající?

Stejně jsem viděl tolik našich fotek v téhle fázi kariéry. Jsem na to zvyklý.

Chtěl jsem se zeptat na vystoupení na Rose Bowl v roce 1988. To byla další věc, kterou mi lidé neustále připomínali - jak to bylo přelomové, jak to bylo historické, jak jim to změnilo život. Co bylo na té show z tvého pohledu, když jsi byl na pódiu, tak výjimečného?

No, byl to takový milník. Byl to milník i pro nás. Myslím, že to byl takový milník pro alternativní hudbu. A docela vtipné je, že jsem se o tom nedávno bavil s Danielem Millerem, jak jsme sedm let před tím koncertem hráli v hospodě The Bridge House v Canning Town v Londýně asi pro třicet lidí.

Páni.

To je prostě neuvěřitelné. Sedm let. Sedm let uteče jako voda a my vydáme album nebo tak něco. Tohle bude šest let mezi naším posledním albem a tímhle. Kvůli pandemii.

V dokumentu Depeche Mode: 101 je záběr na tebe, jak se díváš na Davea Gahana těsně předtím, než vystoupíš na pódiu Rose Bowl. Hrajete "Behind the Wheel". A ty tomu prostě nemůžeš uvěřit. Chichotáte se jeden druhému.

Jsem si jistý, že jsme byli nejspíš vyděšení. Ale byla to úžasná událost.

Zahráli byste si ještě někdy v Rose Bowl? Možná udělat něco jako 101: Part Two?

Určitě bychom o tom uvažovali, ale zatím nevíme, co budeme dělat mimo termíny, které jsme zatím oznámili. Takže kdo ví, co nás čeká v budoucnu.