Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Rozhovor Davea Gahana k Nothing Else Matters

Ilustrativní: Rozhovor Davea Gahana k Nothing Else Matters

Dave Gahan z Depeche Mode, jeden z nejvlivnějších a nejvýznamnějších zpěváků a frontmanů moderní populární hudby, možná nemá na první pohled mnoho společného s Metallicou nebo Jamesem Hetfieldem, ale když se zamyslíte pořádně?

Gahanovo brilantní, lo-fi a podmanivé pojetí písně "Nothing Else Matters" je totiž jednou z nejzajímavějších a nejpoutavějších interpretací na Blacklistu  Metallicy. Gahan o tom, jak vznikla. Ochotně pohovořil s pořadem So What! Poté, co jsme si se sympatickým Gahanem vyměnili pár úsměvných poznámek o tom, jak se dnes všechno ukládá do "cloudu" (a jak se tedy lidé našeho věku děsí každé aktualizace telefonu), jsme se rychle dostali k tomu, jak jeho strhující interpretace vznikla.

 

Steffan Chirazi: Ironií je, že v průběhu let jste s Depeche Mode hudebně využívali technologie jako nikdo jiný. Takže děti, nenechte se zmást. Ví, o čem mluví.

 

Dave Gahan: Někdo mi jednou řekl: využívej technologii a nenech ji, aby využívala tebe. Velmi důležité.

 

SC: To je pravda. A důvěřuj jí, protože když jí nebudeš důvěřovat, opět se zaženeš do králičí nory.

 

Každopádně se mi především líbí ta tvá verze. Má v sobě ovzduší elektronických ér, do kterých jste se pustili, těch hlubších. Ale taky jsem tam slyšel prvky KLF (britská ambientní kapela), takový ten přístup, kdy se v pozadí za tvým vokálem omotávají malé zvuky za roh. Než se ale dostaneme k vaší nahrávce, kdy jsi se seznámil s Black Album, a konkrétně s "Nothing Else Matters"?

 

DG: Ach, děkuji. No, když tahle deska vyšla, žil jsem v Los Angeles a já a moje kapela jsme asi... myslím, že jsme si dávali trochu pauzu snad poprvé po, já nevím, dvanácti letech nebo tak nějak. A v LA jsem si užil spoustu legrace. Moje kapela i Metallica se dostali do bodu, kdy jsme, já nevím, najednou tak nějak narazili na vrchol hory a bylo to jako, dobře, tohle je konec prvního období kapely... a co teď budeme dělat? Tahle deska je taková, myslím, i pro Metallicu, a my jsme ji měli taky. A to turné, které následovalo po ní, kdy jste na cestách skoro dva roky a pak se z toho stane: "Už musím jít domů." A pak se to stane. Už ani nevím, co to [domov] je, a myslím, že to máme společné.

 

Samotná píseň byla pro Metallicu a její fanoušky ikonická a jsem si jistý, že je to základ jejich setu. A je to pro ně neobvyklá píseň. Když se do té skladby ponoříte, což jsem udělal, je to velmi intimní, osobní píseň. Není to ani obvyklá píseň typu "pojďme to rozjet"; to jsem z ní chtěl vytáhnout. Chtěl jsem k ní přistoupit velmi filmově.

 

Bylo to uprostřed Covidu, kdy jsem byl požádán, abych to udělal, na ničem jsem nepracoval, nic se mi nechtělo dělat, a začal jsem znovu poslouchat tuhle desku. A zrovna tahle písnička na mě pořád vyskakovala a já měl to štěstí, že jsem dostal šanci ji nazpívat. Takže ano, chtěl jsem ji postavit na hlavu a chtěl jsem, aby se z ní stal mnohem intimnější pocit typu jeden na jednoho, uvízlý v krabici. Ale zároveň to mělo mít takové filmové pozadí.

 

Nahrávalo se to tady v New Yorku s Adrianem [Hierholzerem], mým kamarádem, nahrával mé vokály, [violoncello nahrála Gyda Valtysdottir z kapely Mum v newyorském Brooklynu, zatímco kytaru nahrál Peter Hayes z Black Rebel Motorcycle Club v Los Angeles - ED]. Spoustu věcí [klávesy, produkce a mixáž - ED] jsme pak dělali na Islandu s mým kamarádem Kurtem Uenalou a vytvořili jsme pro tu píseň kulisu, která podle mě doplňuje to, jak je ta píseň dobrá.

 

SC: Rád bych pro naše čtenáře potvrdil, že album Depeche Mode, na které Dave odkazoval, je Violator, což byla obrovská deska a turné. Bylo obrovské a je zajímavé, že jsi poukázal na to, že v kariéře každého z vás byly velmi podobné momenty, byla to taková ta stratosférická úroveň. A LA bylo tehdy zvláštní místo.

 

DG: Taky to byla velká zábava a hudební scéna se měnila. Víte, vznikaly Jane's Addiction, Soundgarden a Nirvana a všechny tyhle kapely hrály v malých klubech na Stripu i mimo něj, takže to bylo zábavné místo, když se to dělo. My jsme uvízli uprostřed toho všeho a stejně tak asi i Metallica, která měla taky stálý rytmus v tom, co dělala, co se týče turné, alb, kolik prodala desek, a pak najednou udělala tohle album. A šlo to na dračku. To samé se stalo s námi a Violator. Natočili jsme Violator a vůbec jsme netušili, co se bude dít potom. Šlo to na dračku a my jsme to podpořili deskou Songs of Faith and Devotion a pak jsme jeli na turné dalších 18 měsíců.

 

SC: Nejsem si jistý, jestli vám to někdo řekl, ale James byl hlavní osobou, která požádala, zda byste se mohl podílet na tomto projektu. Jednoduše řečeno, má rád vaši práci a myslím, že ho opravdu zajímalo, jak to dopadne. Ale je zajímavé, že jste se v té písni zaměřil na hledání velmi, velmi intimního kanálu. Myslím, že v průběhu let se z ní staly různé věci, jak to písně mají tendenci dělat svým autorům. Kdybyste mohl trochu pohovořit o tom, proč jste se chtěl zaměřit právě na tento smysl a jaké emoce to z vás nyní, jako umělce, vytáhlo. Rád bych slyšel, co vás přivedlo k této interpretaci písně, protože je to docela na místě.

 

DG: No, děkuji. Dalo to trochu práce. Nejdřív jsem byl doma, hrál jsem jen tak na kytaru, zapojil jsem zesilovače a připnul si svého černého Gretsche. A baví mě hrát si Stouny - nejraději Exile on Main St., to je jedna z mých nejoblíbenějších písní. Občas se na mě podívá manželka nebo některé z mých dětí a řekne: "Jé, to bylo super, tati." Ale většinou je to jen "drž hubu". Takže jsem v tom trochu nejistý. První věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem vzal kytaru a začal jsem přehrávat Black Album, prostě jsem procházel ty skladby pořád dokola. Víš, v té písni máš tak krásnou kytarovou práci. A Kirku, to sólo je ikonické. Pro mě to je - možná to chápu úplně špatně - ale pro mě je to něco jako jejich Stairway to Heaven nebo tak něco. Je to jako u Zeppelinů, většina skladeb ostrý nářez, šlape jim to a pak najednou přijde velmi sentimentální balada, která se mohla zvrtnout. Takové sentimentální písně mě vtáhnou, když jsou dobře udělané, a myslím, že Metallica to udělala velmi dobře. Ale moje první myšlenka u ní byla, že musím udělat něco hodně, hodně jiného. Víš, umím zpívat zostra, aby to mělo koule, to bych mohl, kdybych chtěl. Ale docela rychle mi došlo, že musím udělat něco úplně jiného, pokud to chci nazpívat. Chvíli mi to trvalo a pak mi to jednoho dne najednou docvaklo. Odložil jsem kytaru a začal zpívat tímhle způsobem. Měl jsem takový malý PA systém Fender, kde jsem obvykle rozehrával hlas, a začal jsem se k mikrofonu přibližovat víc a víc, chtěl jsem opravdu slyšet slova, jako bych k někomu mluvil, ale zároveň zpíval a ctil tu melodii, která je v písničce. Měl jsem štěstí, že jsme se vydali tou cestou, že jsem chtěl udělat úplný opak toho, co s ní dělala Metallica, ale složit té písni velký respekt a poklonu.

 

SC: No, je to super zajímavá verze a myslím, že je v ní také několik velmi zajímavých cest, které s Jamesem jako autoři písní pravděpodobně sdílíte. Dovolte mi, aby to byla moje předposlední otázka. Cítil jsi někdy, když jsi četl texty a dostával přepisy hudby, nějakou spřízněnost s ním jako s autorem?

 

DG: Jo, no, víte, požádal jsem kluky, jestli by mi mohli poslat verzi, ve které by byl jen James. Chtěl jsem tam mít jen Jamese. Nechtěl jsem žádné doprovodné vokály, chtěl jsem jen slyšet jeho syrové emoce. A to je ta verze! Slyšel jsem to, slyšel jsem, jak se snaží, a to se mi na tom hlase líbí. Můžeš použít všechny ty efekty a podobně, ale dostat se k té syrové opravdové duši, která vychází z jeho těla, to bylo to, co jsem s ním chtěl udělat.

 

SC: To je skvělé. Poslední otázka - zajímalo by mě, jestli máš pro Jamese nějakou otázku ohledně té písně, kterou bys mu rád položil? Je něco, co tě napadlo, když jsi ji procházel: "Zajímalo by mě, o čem to je?".

 

DG: Jo, vždycky jsem si říkal, která část byla první? Co bylo první, co slyšel v hlavě, když si čmáral na kousek papíru, nebo slyšel malou melodii, kterou hrál na kytaru, a začal si mumlat melodii...tu melodii nebo na ty akordy? Protože vždycky mě nejdřív napadne nějaká část, a pak si říkám, můžu kolem toho postavit písničku? Nebo už je tam celá píseň? On bude jako autor vědět.

 

Dave Gahan část zisku z alba The Metallica Blacklist věnuje organizaci World Central Kitchen.

 

Nezisková organizace World Central Kitchen (WCK), kterou v roce 2010 založil šéfkuchař José Andrés, využívá sílu jídla k výživě komunit a posílení ekonomiky v době krize i mimo ni. WCK vytvořila nový model reakce na katastrofy díky své práci, která pomáhá zničeným komunitám obnovit a vytvořit odolné potravinové systémy.

 

metallica.com

23. září 2021 o 7:01 • Dangerous • Články

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.