Ultimate Classic Rock: Memento Mori je 5. nejlepší album 2023 (celý žebříček)

Rok 2023 zní docela povědomě, protože několik umělců se na svých posledních albech vrací ke své minulosti.

U2 a Stewart Copeland, bubeník skupiny Police, na albech Songs of Surrender a Police Deranged for Orchestra nově obměnili některé své klasické písně, zatímco Van Morrison sáhl ještě dál do minulosti a nahrál Moving On Skiffle, celé album s písněmi z britské éry, která stála u zrodu rock'n'rollu.

Přesto se i další umělci posunuli kupředu a zároveň se ohlédli za svou minulostí. Foo Fighters i Depeche Mode vydali nová alba po smrti dlouholetých členů svých kapel v roce 2022. Ale Here We Are, první album Foo Fighters od smrti bubeníka Taylora Hawkinse ve věku 50 let, i Memento Mori Depeche Mode, první od smrti spoluzakladatele Andyho Fletchera, byly poučeny ztrátami. A obě se řadí k nejlepším dílům kapel.

Někteří veteráni si v roce 2023 zvolili cestu spolupráce: John Cale si na desku Mercy přizval hosty jako Weyes Blood a Animal Collective, Iggy Pop si na Every Loser přizval Chada Smithe, Joshe Klinghoffera a Duffa McKagana a na Defiance Part 1 Iana Huntera se objevila spousta přátel a fanoušků, od Ringo Starra přes Slashe až po Jeffa Becka. Na obou Popových a Hunterových albech se objevuje také Taylor Hawkins, a to na jedné ze svých posledních session před smrtí. Podívejte se níže na náš seznam 20 nejlepších rockových alb roku 2023 (zatím) a prohlédněte si nejlepší desky, které tento rok nabídl.

U2 a Stewart Copeland, bubeník skupiny Police, na albech Songs of Surrender a Police Deranged for Orchestra nově obměnili některé své klasické písně, zatímco Van Morrison sáhl ještě dál do minulosti a nahrál Moving On Skiffle, celé album s písněmi z britské éry, která stála u zrodu rock'n'rollu.

Přesto se i další umělci posunuli kupředu a zároveň se ohlédli za svou minulostí. Foo Fighters i Depeche Mode vydali nová alba po smrti dlouholetých členů svých kapel v roce 2022. Ale Here We Are, první album Foo Fighters od smrti bubeníka Taylora Hawkinse ve věku 50 let, i Memento Mori Depeche Mode, první od smrti spoluzakladatele Andyho Fletchera, byly poučeny ztrátami. A obě se řadí k nejlepším dílům kapel.

Někteří veteráni si v roce 2023 zvolili cestu spolupráce: John Cale si na desku Mercy přizval hosty jako Weyes Blood a Animal Collective, Iggy Pop si na Every Loser přizval Chada Smithe, Joshe Klinghoffera a Duffa McKagana a na Defiance Part 1 Iana Huntera se objevila spousta přátel a fanoušků, od Ringo Starra přes Slashe až po Jeffa Becka. Na obou Popových a Hunterových albech se objevuje také Taylor Hawkins, a to na jedné ze svých posledních session před smrtí. Podívejte se níže na náš seznam 20 nejlepších rockových alb roku 2023 (zatím) a prohlédněte si nejlepší desky, které tento rok nabídl.

20 nejlepších rockových alb roku 2023 (zatím) - To nejlepší z první poloviny roku.

20. Van Morrison, 'Moving On Skiffle'

Van Morrison si oddechl od stížností na vládu a výluky a vrátil se do své minulosti s dvoudiskovým setem 23 písní věnovaným folkovým a country písním, které pomohly podnítit rock'n'rollové hnutí ve Velké Británii. Písně Woodyho Guthrieho ("Gypsy Davy"), Hanka Williamse ("I'm So Lonesome I Could Cry") a Lead Bellyho ("Cotton Fields") inspirují Morrisona a jeho big band k jemnému pohupování v rámci lekce hudební historie předtím, než Beatles všechno změnili. (Michael Gallucci)

19. Molina, Talbot, Lofgren a Young, "All Roads Lead Home"

Sbírka sólových písní Crazy Horse "All Roads Lead Home" odráží jak chaotičnost jejich tvorby z moderní éry, tak menší radosti, které jsme se snažili vyždímat z éry karantény. Žádná z nich nepřeskakuje před nejlepšími momenty Crazy Horse ani před jejich omlazenými, ale méně soustředěnými nahrávkami z moderní éry. Přesto jejich ošuntělá přitažlivost zůstává jako vždy jednoduše nepopiratelná. Nejzajímavější: Výrazný moment nepatří ani Nilsovi Lofgrenovi (který funguje v podstatě jako jednočlenná kapela), ani Neilu Youngovi (který na pódiu coveruje jednu z jejich novějších písní). Namísto toho je to často opomíjená skladba Ralpha Moliny "Look Through the Eyes of Your Heart". (Nick DeRiso)

18. Stewart Copeland, "Police Deranged for Orchestra"

Stewart Copeland už léta skládá hudbu k filmům a spolupracuje se symfonickými orchestry. Pro bubeníka byl tedy Police Deranged for Orchestra logickým krokem. Hudba skupiny Police se dobře hodí k orchestrálním aranžmá; například v písni "Every Breath You Take" je místo kytary použita smyčcová sekce, která dodává slavnému riffu o něco jemnější, romantičtější nádech. Jinde je "Roxanne" přetvořena v něco, co by neznělo nepatřičně v broadwayské produkci. S Police Deranged for Orchestra Copeland dokazuje to, co mnozí pronikaví hudebníci vědí: Vždycky existuje nová cesta. (Allison Rapp)

17. Gov't Mule, 'Peace ... Like a River'

Členové Gov't Mule dobře využili svůj pandemický čas. Když se turné odmlčela, nahráli tito bojovníci na cestách současně dvě alba, přičemž první, Heavy Load Blues, dorazí na konci roku 2021. Peace ... Like a River tento cyklus uzavírá. Deska, na níž hostují Billy Gibbons ze ZZ Top, Billy Bob Thornton, Ivan Neville a Ruthie Foster, je zároveň nejkoncentrovanějším dílem Warrena Haynese a kapely za poslední roky. (Matt Wardlaw)

16. Ian Hunter, 'Defiance Part 1'

Hlas Iana Huntera možná ztratil něco ze své švihlosti 70. let, ale na albu Defiance Part 1 zní stále nefalšovaně jako on sám. Na cestě mu pomáhali ti nejlepší z rockové scény, včetně Ringo Starra a Taylora Hawkinse a Jeffa Becka, a to při některých z jejich posledních vystoupení před smrtí. Objeví se i několik balad, ale album i Hunter jsou nejlepší, když se v písních "Pavlov's Dog", "I Hate Hate" a titulní skladbě rozjede do větších otáček.  (Rapp)

15. Steve Lukather, 'Bridges'

Přestože Steve Lukather vydal Bridges, svou devátou sólovou desku, pod svým jménem, nikoliv jako desku Toto, kapela je stále významnou součástí jeho tvorby: V několika písních se objevují klávesista a zpěvák David Paich a zpěvák Joseph Williams. Je to tedy v podstatě album Toto, a to povedené - je to jednak poklona jejich minulosti, ale také další kapitola a začátek nového začátku pro spoluzakladatele kapely, kytaristu. (Wardlaw)

14. U2, 'Songs of Surrender'

Zvukově obnažená deska Songs of Surrender přišla jako otazník. Proč by U2, kapela stvořená pro Velká prohlášení, redukovala řadu dobře vystavěných písní na jejich betonové základy? Odpovědi přicházely pomalu, s opakovanými poslechy: "Dirty Day" se nově zrodila bez elektronického bzučení Zooropy a "Red Hill Mining Town" našla nový pohon s novými chladnými dechovými akcenty. Album, které se zpočátku zdálo podivně malé, začalo budovat svůj vlastní význam. LP dokonce dává za pravdu neokázalým "Songs of Innocence", zejména díky novému něžnému čtení "Every Breaking Wave". (DeRiso)

13. Yes, "Mirror to the Sky

Kytarista Steve Howe zůstává jediným členem Yes z klasické éry kapely a řídí Mirror to the Sky jako triumf posledních dnů. Zpěvák Jon Davison se do své role obzvlášť vžil. Ale jsou to právě písně, které se tematicky i rozsahem ohlížejí za jejich minulostí: Titulní skladba se táhne téměř 14 minut a "All Connected" patří k tomu nejlepšímu z jejich moderní éry. (Wardlaw)

12. John Cale, "Mercy

John Cale je odborníkem na sklíčenost a skleslost, která sahá až do dob jeho působení v kapele Velvet Underground. Na Mercy, svém sedmnáctém sólovém albu, vrství zvuky filmovým způsobem a jako spolupracovníky vítá mladší umělce, jako jsou Weyes Blood a Animal Collective. "Vlci se připravují / budou kupovat další zbraně," zpívá v titulní skladbě alba. Caleova hudba odráží život, který není vždy hezký ani přímočarý a občas je zničující. Ale přesto je to život. (Rapp)

11. L.A. Guns, 'Black Diamonds'

L.A. Guns jsou od roku 2016, kdy se hlavní členové Tracii Guns a Phil Lewis znovu spojili, na vítězné vlně a svou čtvrtou postreunionovou deskou Black Diamonds ji prodlužují. Svou příbuznost s Led Zeppelin projevují v rockerských skladbách s volnými končetinami, jako jsou "Wrong About You" a "Shame", zatímco "Babylon" a "Shattered Glass" srší punkovou agresivitou. Guns, který není zatížen potřebou držet krok se svými vrstevníky ve spandexu z 80. let, kteří vypálili milion tónů za takt, vyhrává mastná, bluesová sóla, která upevňují jeho status jednoho z definitivních kytarových hrdinů desetiletí. (Bryan Rolli)

10. The Smashing Pumpkins, 'ATUM:  A Rock Opera in Three Acts'

Více než 30 let po debutu své kapely Billy Corgan pokračuje v přetváření toho, co Smashing Pumpkins dokáží. Atum je rozsáhlá třídílná rocková opera vydaná v průběhu šesti měsíců. Atum, koncipovaná jako pokračování alb Mellon Collie and the Infinite Sadness z roku 1995 a Machina/The Machines of God z roku 2000, představuje vše, čím jsou Pumpkins tak podmaniví. Temné, kytarové skladby ustupují lehkým, syntezátorem prosyceným momentům. V jiných momentech se melodie stávají ambientními a nadpozemskými. Ano, občas je to samoúčelné, ale tento ambiciózní projekt se většinou trefuje do těch správných not. (Corey Irwin)

9. John Mellencamp, 'Orpheus Descending'

Zcela zlověstně pojmenovaná deska Orpheus Descending vypadala, že bude tahákem. John Mellencamp se přece jen pouštěl do témat, jako je složitý vztah Ameriky ke zbraním ("Hey God"), utrpení lidí bez domova ("The Eyes of Portland") a naše rostoucí národní rozdělení ("Amen"). Na rozdíl od jeho rozhořčené postkaranténní desky Strictly a One-Eyed Jack však mraky prořezávaly střípky slunečního světla. Orpheus Descending se stal připomínkou odhodlání a naděje, které podepřely to nejlepší z jeho materiálu z přelomu roku 2010. Na jednom místě titulní skladby Mellencamp památně slíbil, že "vždycky existuje nějaká zasraná cesta" - a pak nás tam po zbytek alba vedl. (DeRiso)

8. Noel Gallagher's High Flying Birds, 'Council Skies'

Poslední album bývalého lídra skupiny Oasis a jeho High Flying Birds obsahuje prvky psychedelie a acid rocku, což připomíná, že Beatles nejsou nikdy daleko od jeho mysli. V drsných kytarových rockerech "Pretty Boy" a "There She Blows!" však také připomíná, co mu jde nejlépe. V "Council Skies" je více romantiky a klidu než v některých předchozích dílech Gallaghera, což je možná znamení, že se konečně posunul dál. To asi fanoušci Oasis nechtějí, ale kdo potřebuje reunion, když dělá takovéhle desky? (Rapp)

7. Queens of the Stone Age, 'In Times New Roman...'

Nikdo nedělá temné a špinavé věci tak jako Queens of the Stone Age. Přesto toho frontman Josh Homme musel ze sebe dostat víc než obvykle, od nepříjemného rozvodu přes operaci odstranění rakoviny až po úmrtí několika blízkých přátel. Výsledkem je nejtěžší deska kapely za poslední roky. Z In Times New Roman přímo kape agrese, od hnací "Paper Machete" až po primitivní sílu "Time & Place", zatímco záblesky temného humoru se smějí skrz bolest. (Irwin)

6. Metallica, '72 Seasons'

Může za to osmiletá pauza mezi alby nebo úskalí heavymetalové superhvězdy, ale Metallica toho má na "72 Seasons" hodně na srdci. James Hetfield se v těchto dvanácti skladbách pekelně snaží vyšťourat traumata stará celá desetiletí, v titulní skladbě vzývá "lidský hněv" a ve střednětempé pecce "You Must Burn!" se zamýšlí nad novodobými hony na čarodějnice. Na albu 72 Seasons, které je dlouhé 77 minut, si každý fanoušek Metalliky najde něco pro sebe a je poměrně rovnoměrně rozděleno mezi nekompromisní thrash a hymnický stadionový metal. Je to hutný, občas vyčerpávající poslech, ale ve zběsilých skladbách "Lux Æterna" a "Too Far Gone?" se vám bude líbit. Metallica sotva zní, jako by se potila. (Rolli)

5. Depeche Mode, 'Memento Mori'

Smrt spoluzakládajícího klávesisty Andrewa Fletchera v roce 2022 je na patnáctém albu Depeche Mode znát. Název desky v překladu znamená "Pamatuj na smrt", ale zbývající členové Dave Gahan a Martin Gore prohlásili, že název a směřování desky už byly dané. Na tuto už tak temnou skupinu to vrhá patřičně temnou náladu. Memento Mori nelze nečíst jako rekviem za Fletchera, od duchů a andělů, kteří se objevují v písních, až po přízračné hučení, které se nese celou deskou. Možná k tomu směřovali tak jako tak, ale smrt vdechla Depeche Mode nový život. (Gallucci)

4. Iggy Pop, 'Every Loser'

Iggy Pop funguje nejlépe, když má spolupracovníky, kteří mu pomáhají oživit jeho chraplavý vtip (viz: spolupráce s Davidem Bowiem a Joshem Hommem). Andrew Watt, producent oceněný Grammy, který spolupracoval s Ozzym Osbournem a Pearl Jam, řídí 76letého Popa tak, aby rozpoutal zuřivost, jakou umělci o polovinu mladší než on nedokážou. O solidní doprovod se starají Chad Smith (Red Hot Chili Peppers), Josh Klinghoffer (bývalý člen RHCP), Dave Navarro, Eric Avery a Chris Chaney z Jane's Addiction, Duff McKagan z Guns N' Roses, Stone Gossard (Pearl Jam), bubeník Blink 182 Travis Barker a zesnulý Foo Fighter Taylor Hawkins. Přes to všechno zní Pop stejně dynamicky jako vždy. (Irwin)

3. Foo Fighters, 'But Here We Are'

Jedenácté album Foo Fighters vychází po roce 2022, kdy zemřeli bubeník Taylor Hawkins a maminka frontmana Davea Grohla, takže truchlivost alba But Here We Are se zdá být zasloužená. Ztráty je však více než to inspirovaly k natočení nejlepšího alba za poslední roky, které je triumfem vůle nad tragédií. "Přišlo to v mžiku, přišlo to odnikud / Stalo se to tak rychle a pak to skončilo," zpívá Grohl v úvodních řádcích alba, což je hodnocení temného období, se kterým se stále vyrovnávají. Je v tom stesk, ale také určité uzavření a nakonec i oživení skrze tragédii. (Gallucci)

2. Jason Isbell and the 400 Unit, "Weathervanes

Není žádným překvapením, že Jason Isbell strávil v nedávném dokumentu o natáčení svého předchozího alba nepříjemně dlouhou dobu přemítáním nad jediným slovem. Z této scény bylo bolestně zřejmé, jak vážně bere každou z těchto písní, každý z těchto řádků - a každý úder svého srdce. S Weathervanes opět neponechává nic náhodě, když načrtává tyto často temně vtahující charakterové skeče. Isbell si LP produkoval sám, poté co od naprosto skvělého alba Southeastern z roku 2013 spolupracoval s producentem Davidem Cobbem, a vnáší do něj stejné soustředění, péči a prostor. Nakonec není nezbytně nutné hledat odpovědi, jako spíše katarzi v tázání. Tyto písně jsou často tiché, ale určené k tomu, aby se hrály nahlas. (DeRiso)

1. Paul Simon, "Seven Psalms

Paul Simon řekl, že jeho první album po pěti letech k němu přišlo ve snu, což vysvětluje noční, klidnou kvalitu Seven Psalms. Album je koncipováno jako jediná 33minutová skladba rozdělená do sedmi částí a je zčásti meditací, zčásti zamyšlením nad smrtelností. Hudebně je tak střídmé, jak jen může být - často jen Simon hraje na akustickou kytaru a zpívá s občasnou výpomocí manželky Edie Brickell a atmosférou v pozadí. Tyto chvalozpěvy jednaosmdesátiletého zpěváka a skladatele nikam nespěchají; opakující se témata, včetně ozvěn Simonovy minulosti, se proplétají celým albem Seven Psalms. Pohodlně se usaďte a připravte se na to, že vás písně uchvátí. (Gallucci)