Dave Gahan o svém novém albu Imposter: “Myslím, že jsme to zvládli”

Dave Gahan se nechal vyzpovídat Irish Times ohledně alba Imposter.

Daveu Gahanovi zachránila život hudba. Narodil se v roce 1962 a vyrůstal v Basildonu v hrabství Essex jako cherubínský, hlučný teenager. Jeho budoucnost vypadala bezútěšně, když ho vyloučili ze školy a měl problémy s policií. V posledním ročníku střední školy se ucházel o práci montéra.

Protože věděl, že potřebuje práci, která by ho (byť jen dočasně) rozptýlila a odvedla od jeho neuspořádaného života, požádal svého kurátora o radu. Řekl mu, aby byl při přijímacím pohovoru upřímný. Řekněte jim o svém trestním rejstříku, ale že jste nyní napravený člověk, který se chce polepšit. Gahan řekl pravdu, práci nedostal, šel do místa, kde pracoval jeho probační úředník, a zdemoloval to tam. Detenční centrum by bylo Gahanovým dalším přístavem (a potom, kdo ví?), kdyby ho jiný basildonský teenager, Vince Clarke, neslyšel zpívat píseň Heroes od Davida Bowieho, a to ze všech míst na jam session v místní skautské chatě. Než stihli uvázat několik motýlkových uzlů za sebou, Clarke, Gahan a další dva basildonští kamarádi, Andy Fletcher a Martin Gore, založili Depeche Mode.

Zbytek je možná historie, ale Gahan ví, že ho hudba zachránila. Hovoří o svém nadcházejícím polosólovém albu Imposter, třetím společném studiovém počinu s anglicko-americkým producentským týmem Soulsavers (aka Rich Machin a Ian Glover). Na rozdíl od jejich dvou předchozích počinů (The Light the Dead See z roku 2012, Angels & Ghosts z roku 2015) je Imposter albem coververzí a v souladu s Gahanovým převážně vážným tvůrčím pohledem na svět na něm není slyšet jediná veselá klapka. Mezi The Dark End of the Street (James Carr), Strange Religion (Mark Lanegan), Metal Heart (Cat Power), The Desperate Kingdom of Love (PJ Harvey) a Not Dark Yet (Bob Dylan) je jakékoliv světlo, které se pokusí prosvítit, zablokováno zatemňovacími závěsy. Ptám se, je to tenká hranice mezi uctivou poctou a touhou vtisknout jim vlastní pečeť?

"Skutečnou výzvou, když se něčeho takového ujmu, je, jak to udělat, aby to znělo věrohodně, pokud jde o provedení písní zpěváků, které opravdu obdivuji, a zároveň zapomenout na jejich verze a vytvořit si vlastní zážitek z bytí v písních."

Přírozeně

Nalezení cesty k příslušným emocím písní se dostavilo, když Gahan konečně dovolil, aby se původní provedení pomalu vytratilo. "Zpíval jsem si ve studiu jen sám pro sebe a vytvářel jsem si k nim vlastní vizuální dialog." Jakmile to udělal, říká, rozsvítil se mu vypínač. Podotýkám, že to byla jistě určitá úleva, když už nemusel dostávat za úkol napsat novou várku textů. Souhlasí s tím a poukazuje na to, že bylo také zřetelnou výhodou, že si - byť podprahově - vybral písně s texty, s nimiž se mohl skutečně ztotožnit. "I když jsem ty písně poslouchal mnoho let a mnohokrát se k nim vracel, za těchto okolností začaly všechny působit neuvěřitelně přirozeně, skoro jako by byly určeny mně. Vím, že to zní trochu divně, ale některé písně takové jsou - vždycky mě dost často informovaly o tom, kde se ve svém životě v danou chvíli nacházím."

Gahan nastiňuje dobrý příklad. Ráno v den našeho veselého hovoru na Zoomu se probudil, udělal pár drobností kolem domu, ale brzy si uvědomil, že neměl dost kávy, a proto nebyl ve správném nebo soustředěném rozpoložení. Podle jeho slov na to byla jediná odpověď. "Nalil jsem si další hrnek kávy a pustil si Exile on Main Street. Rolling Stones konečně natočili jednu desku, která zní celistvě a je jim vlastní. Jejich poselství není nic menšího než to, že tohle je to, co děláme, a žádná jiná kapela to takhle dělat nemůže. Když se to stane, je to kouzlo, které vás dokáže úplně převrátit, a to se s Imposterem upřímně stalo. Nastavil jsem si laťku, abych byl do písniček investován, a myslím, že jsme toho dosáhli."

Inspirace

Dále se zmiňuje o albu coververzí, které se podle něj také "povedlo" a kterým se inspiroval - Pin Ups Davida Bowieho. Album vyšlo v roce 1973 a obsahovalo coververze písní (mimo jiné) Pink Floyd, Them, The Who, The Kinks a Pretty Things a on vzpomíná, že mu bylo 11 let, když ho slyšel poprvé. "Moc mě nezajímalo, kdo ty písničky na albu napsal, věděl jsem jen, že se mi líbí, a myslel jsem si, že je napsal Bowie. Důležitým poselstvím, které teď cítím, bylo, že ve způsobu, jakým posloucháte hudbu, je nevinnost. Vím, že v té době mého života, kdy se blížila puberta, jsem byl vůči těm písním vnímavý. Zejména Bowie mi pomohl uvěřit, že existuje něco mnohem lepšího, než kde jsem byl, čím jsem chtěl být a jak jsem chtěl žít. Jsem rád, že to se mnou ty písničky stále dělají."

V podobném duchu se cítí být poctěn tím, že může stále dělat hudbu: "Jestli tohle album pro mě osobně neudělalo nic jiného, pak nastavilo laťku poměrně vysoko pro cokoli, co se rozhodnu dělat dál." Ptám se, jestli mezi ně bude patřit i oslava šedesátých narozenin v příštím roce? Čiperný Dave Gahan si velmi slyšitelně povzdechne. "Ach, Bože! Rád bych řekl, že je to jen další číslo, ale zdá se docela velké. Některým lidem říkám, že mi příští rok bude šedesát, a říkám to s nadhledem, protože se na ten věk opravdu necítím. To jen když se zvednu z gauče a připomenu si, že moje kolena už nefungují tak dobře jako dřív. Nebo ráno po předešlém večeru. . . Ale to víte, léta jdou dopředu, ne?"