Depeche Mode, synth-popoví bohové, kteří formovali desetiletí

Pocta "Enjoy the Silence" a hvězdám tanečního rocku z Essexu.

Grunge. Wu-Tang Clan. Radiohead. "Wonderwall." Hudba 90. let byla stejně vzrušující jako rozmanitá. Co ale vypovídá o této době - a proč na ní stále záleží? 60 písní, které vysvětlují 90. léta se vrací v dalších 30 dílech, aby se pokusilo na tyto otázky odpovědět. Připojte se k hudebnímu publicistovi časopisu Ringer a pamětníkovi 90. let Robu Harvillovi, který prochází soundtrackem svého mládí, jednu píseň (a trapnou anekdotu) po druhé. Sledujte a poslouchejte zdarma na Spotify. V 86. díle 60 písní, které vysvětlují 90. léta - ano, čtete správně - zkoumáme skladbu "Enjoy the Silence" od Depeche Mode. Níže najdete výňatek z transkriptu této epizody.

Skupina Depeche Mode vznikla v roce 1980 ve městě Basildon v hrabství Essex ve východní Anglii. Původní sestava: Vince Clarke, Andy Fletcher, Martin Gore a Dave Gahan. Původní koncept: Co kdyby punk rock, ale se syntezátory? Parafrázuji. Přeháním. To je mírně protivné. Ale přinejmenším Depeche Mode v roce 1980 jsou konfrontační v duchu, v instrumentaci. Hrají na syntezátory. Často hrají výhradně na syntezátory. To je na rok 1980 zvláštní. Dave Gahan v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1990 říká: "Myslím, že aniž bychom to věděli, začali jsme dělat něco úplně jiného. Vzali jsme si tyhle nástroje, protože se nám hodily. Mohli jste vzít syntezátor, dát si ho pod paži a jít na koncert. Připojili jste se přímo k PA. Nemuseli jste jít přes zesilovač, takže jste nepotřebovali dodávku. Na koncerty jsme jezdili vlakem."

Říká také: "V té době všichni používali elektroniku velmi morbidním, ponurým způsobem. Najednou tu byla popová kapela, která to používala - tyhle mladé děti, které všechny roztančily, místo aby stály v šedých pláštěnkách a chystaly se spáchat sebevraždu." Dobře. Je na čase je zasáhnout písní "Just Can't Get Enough".

První album Depeche Mode, Speak & Spell, vyšlo v roce 1981 a většinu písní napsal Vince Clarke, který už v kapele dlouho nebude. A v důsledku toho bude tato deska zdaleka nejpopovější - nebo alespoň nejpeprnější - deskou Depeche Mode. Tohle je sice jen takový kulturní odkaz, ale pokud jste jako já, už nikdy neuslyšíte píseň "Just Can't Get Enough", aniž byste si vzpomněli na Karla Pilkingtona. Od konce 90. let měl budoucí televizní král a polarizující komik Ricky Gervais rozhlasovou show, pak podcast a nakonec televizní pořad, ve kterém se svým kamarádem Stephenem Merchantem jen tak seděli a terorizovali svého producenta, velmi barvitě zachmuřeného civilního pána jménem Karl Pilkington. A pak v roce 2010 natočili reality show s názvem An Idiot Abroad, kde Karla donutili cestovat po světě a být zamračený a nevšímavý, a je tam slavná scéna, kde se Karl potuluje po mayských ruinách v Chichén Itzá v Mexiku a má na uších sluchátka a poslouchá průvodce, ale nudí se, tak si místo toho pustí "Just Can't Get Enough" a tancuje kolem. Je to jedna z nejhloupějších a nejkrásnějších sekvencí, které kdy televize odvysílala.

Depeche Mode, ne Human League, opravil se Karl. Dá se ale pochopit jeho zmatení, protože po této desce Vince Clarke z Depeche Mode odchází. Vince dále zakládá vynikající synth-popová dua Yazoo a Erasure. Existují dvě skvělé desky Yazoo a asi 19 skvělých desek Erasure. Ale během jeho nepřítomnosti se Depeche Mode stanou ještě, ehm, gotičtějšími. Druhé album kapely, A Broken Frame, vychází v roce 1982 s Martinem Gorem, který je nyní hlavním autorem písní, a už teď tihle týpci znějí, jako by toho měli víc než dost.

Na svém třetím albu Construction Time Again z roku 1983 Depeche Mode přidávají dalšího mimořádně talentovaného multiinstrumentalistu Alana Wildera a sestava Alan, Martin, Andy a Dave ještě nějakou dobu vydrží. Andy Fletcher později shrne dynamiku kapely slovy: "Martin je skladatel, Alan je dobrý muzikant, Dave je zpěvák a já se flákám." Je zdvořilý. Mezitím, sakra, ještě nejsme ani v polovině roku 1990, musíme změnit přístup, ale tahle deska Construction Time Again má "Everything Counts", která pro mě zůstává jednou z, ehm, nejlepších písní Depeche Mode.

"Everything Counts" má stejně lepkavý a ostrý háček jako "Just Can't Get Enough", ale nyní je v textu, v sentimentu, cynismus nebo realismus. Ale ano, trvá to příliš dlouho. Nový přístup! Takže tenhle Failure cover "Enjoy the Silence", který hluboce zbožňuju, se objevil na celovečerním tribute albu Depeche Mode nazvaném For the Masses, vydaném v roce 1998. Jako dítě 80. let a nevrlý teenager 90. let jsem o Depeche Mode nikdy moc nepřemýšlel, a přesto jsem v době, kdy mi bylo 18, znal asi 15 písniček Depeche Mode nazpaměť, jednoduše díky MTV a popovému rádiu a pak alt-rockovému rádiu. Člověk měl tendenci tuhle kapelu podvědomě dýchat stejně jako kyslík nebo úzkost. Takže tohle tribute album - které, pokud vím, nebylo moc oblíbené a bohužel je už super vyprodané - pro mě bylo docela objevné v tom, že odhalilo, kolik různých druhů kapel 90. let má vůči Depeche Mode obrovský dluh.

Zlověstná synth-popová atmosféra, kterou Depeche Mode pěstují po celá 80. léta, bude mít samozřejmě obrovský vliv na elektronickou hudbu, obrovský vliv na temnější zákoutí taneční hudby, obrovský vliv na industriální hudbu, i když někdy jsou používáni jako fólie, jako nepřátelé, jako příliš populární a popové typy. O německé industriální kapele KMFDM - nejděsivější kapele, jakou jsem si jako teenager dokázal představit, a nejzábavnější kapele, jakou si dokážu představit teď - koluje docela známá fáma, že KMFDM znamená Kill Mother Fucking Depeche Mode. V roce 2007 dělal Spin rozhovor s Davem Gahanem a zeptal se ho, jestli si myslí, že to KMFDM znamená, a on odpověděl: "Vím jen to, že si myslím, že je to pravda." A taky že jo.

Ale Trent Reznor z Nine Inch Nails - nejpohodovější kapelník, jakého jsem si jako teenager dokázal představit - Trent byl mnohem pochvalnější. V roce 2017 napsal Trent na Facebooku na příkaz Tonyho Hawka, a jsem si téměř jistý, že to mám správně, rychlou poctu Depeche Mode, která zněla takto: "Trent je skvělý hudebník: "Bylo léto roku '86. Vykašlal jsem se na vysokou školu a žil v Clevelandu, kde jsem se snažil zorientovat na místní hudební scéně. Věděl jsem, kam chci v životě směřovat, ale nevěděl jsem, jak se tam dostat. Se skupinou kamarádů jsme jeli do amfiteátru Blossom Music Center na turné Black Celebration". (Album Black Celebration od Depeche Mode vyšlo v roce 1986; Blossom je super místo, ale situace s parkováním je na hovno. To říkám já, ne Trent, ale Trent by se mnou naprosto souhlasil. Každopádně Trent pokračuje.) "DM byla jedna z našich nejoblíbenějších kapel a deska Black Celebration posunula moji lásku k nim na novou úroveň. V průběhu let jsem na tu noc často vzpomínal. Byla to dokonalá letní noc a já byl přesně na tom místě, kde jsem měl být. Ta hudba, energie, publikum, spojení... bylo to duchovní a opravdu kouzelné. Z toho koncertu jsem odcházel vděčný, pokorný, nabitý energií, soustředěný a v úžasu nad tím, jak mocná a transformující může být hudba... a začal jsem psát to, co se nakonec stalo Pretty Hate Machine."

Pretty Hate Machine je samozřejmě první deska Nine Inch Nails, která vyšla v roce 1989 a pomohla definovat rockovou, taneční a industriální hudbu 90. let, jak ji známe. Depeche Mode jsou také jednou z těch záležitostí, u kterých je dnes trochu náročné vyjádřit, jak revoluční tito lidé na konci 80. let byli. Takže jejich šesté album, Music for the Masses, vyšlo v roce 1987 - to je deska s "Never Let Me Down Again" a "To Have and to Hold" a "Strangelove".

A ten název alba má být tak trochu vtip, ne? Tohle je dost ponuré, trnité a sadomasochistické, jak už to v pop music bývá. Dave Gahan v rozhovoru pro Entertainment Weekly v roce 2017 říká: "S Music for the Masses jsme byli dost arogantní. Vlastně jsme nedělali hudbu pro masy, ale najednou jsme hráli ve vyprodaných arénách v Texasu a na divných místech, o kterých jsme si mysleli, že nikdy nebudeme prodávat desky. Bylo to jako kult. D.A. Pennebaker, který natočil film o našem koncertě, to popsal skoro jako zážitek Grateful Dead - lidé, kteří byli do Depeche Mode stejně zapálení jako fanoušci Dead do Dead. Mluvili jsme s lidmi, kteří se cítili trochu jinak, s těmi, kteří měli příliš mnoho očních linek, s těmi, které ve školách šikanovali nebo museli utíkat domů. Byli jsme ti divní a přijali jsme to, protože takoví jsme byli i my, když jsme vyrůstali."

To je D. A. Pennebaker, legendární dokumentarista Boba Dylana, Davida Bowieho a tak dále, který se podílel na režii filmu Depeche Mode 101 z roku 1989, jehož vrcholem je triumfální americké turné Depeche Mode, které 18. června 1988 zakončili koncertem v Rose Bowl v kalifornské Pasadeně, na který přišlo přes 60 000 lidí.

Podle účetního kapely vydělala kapela na tomto koncertě 1,3 milionu dolarů, na kameru během tohoto filmu mluví o tom, jak se chytá za ruce a bere vše, co může. Depeche Mode 101 by asi potřebovali více lásky na seznamech nejlepších hudebních dokumentů všech dob. Je tu totiž i aspekt, který je poháněn fanoušky: Chvíli se potloukáme s autobusem plným fanoušků Depeche Mode. Je tu i aspekt televizní reality show; velmi prozíravý, velmi poučný. Ale nejvýraznější je samotný pohled na Depeche Mode na pódiu. Dave Gahan vypadá, hraje a zpívá, jako byste požádali jeden z těch generátorů umělé inteligence, aby vymyslel synth-popového Elvise. Jako kdybyste umělé inteligenci řekli: "Udělej Elvise, ale dej mu syntezátor," a umělá inteligence by řekla: "Jupííííííííííííííííííí": Dave Gahan. Skvělý profil. Skvělé licousy. Skvělé otočky, jeho piruety. Vyzařuje velkolepost, vyzařuje melancholii, vyzařuje jen trochu hlouposti. Můžete mezi ním a Freddiem Mercurym udělat čáru, nebo alespoň vyťukat řádek binárního kódu.

Vezmete ho a postavíte na pódium před tři smyslně vyhlížející pány, kteří stojí za obrovskými, propracovanými klávesovými aparáty. Žádný bubeník: O bicí se stará cívkový magnetofon mimo pódium. Málo kytar, pokud vůbec nějaké. Tohle je teď rock'n'roll. Tohle je arénový rock. Tohle je stadionový rock. Tohle je rock, který zaplní Rose Bowl. Tohle je budoucnost. Depeche Mode hráli zásadní roli v přípravě na 90. léta. Tím myslím každého, kdo v 90. letech poslouchal rádio déle než pět minut. Jak je zřejmé už z této tribute desky, díky Depeche Mode z 80. let vzkvétalo v 90. letech mnoho kapel a umělců s docela různorodým temperamentem. A Depeche Mode 90. let by také vzkvétali, nebo přinejmenším nejlepší album Depeche Mode vychází v roce 1990.

The Ringer